Z mnoha různých, vesměs osobních důvodů nerada řídím. Za volant jsem v Čechách poprvé sedla až letos v předjaří, kdy už nebylo zbytí. Začala jsem objíždět republiku, protože to je taky dobrý způsob, jak ji poznat.
Není to tak hrozné, jak jsem očekávala. Silnice jsou plus mínus zachovalé, křižovatky plus mínus přehledné, zručnost jsem přece jen získala na nekonečných cestách americkými pláněmi, kde nebylo nic než můj automat a pár tiráků. Zásadní chyby v řízení snad nedělám (ale kdo by si byl po těch povzbudivých slovech, které vám vzápětí popíšu, čím jistý). Nepřekvapuje mě ani tak drsnost řidičských provolání, jako spíš automatičnost, s níž jsou vyslovovány. Věta „Tak jeď, ty krávo,“ například když mi to tuhle chcíplo na pražské křižovatce, dolehla ke mně s kulometnou samozřejmostí. Vystoupím z auta a ptám se: „Potřebujete něco?“ A pán, že by chtěl jet. A já říkám, že já taky, ale že mi ty jeho sprosťárny ke klidu nepomůžou, takže s nimi zdržuje hlavně sebe. Nechápal, jak může někdo takový, jako jsem já, používat na něj, skvělého řidiče, logické argumenty a dál se tvářil štítivě. Zatáhl úplně okénko, aby nic neslyšel. Kde se v Češích bere tolik primitivní agresivity? A proč je tak samozřejmá, že už nás ani nezarazí a jen ji pokorně snášíme? Už jsme si zvykli? Klidně mi napište, že jsem feministka: za ty měsíce, co jezdím, na mě ani jedna žena neudělala vulgární posunek, ani jedna žena si nezaťukala na čelo, ani jedna žena neřekla: krávo. V celé Evropské unii a v celé Americe se nervózně troubí, ano, ale nadávky, to je hezká česká specialita. Kdepak se vzala a proč se probůh tak zuby nehty drží?
