Nevěřte nikomu, kdo není radikál

Setkal jsem se nedávno s ochráncem zvířat, který před deseti lety viděl hlavní sílu v demonstracích, manifestacích, drsných protestech, po nichž třeba i končil v policejním antonu. Dnes chce především získat poslance pro návrhy zákonů, které považuje za správné.

Zjistil prý, že radikalismem ovlivnil strašně málo lidí. Podobnou cestou nedávno vykročila Strana zelených – bývalí ekologičtí radikálové ji chtějí přivést do parlamentu. Kolega JXD k tomu trefně poznamenal: je obecná kategorie, která tento jev popisuje – stárnutí.
Když si k tomu člověk připomene Lennonovo “nevěřte nikomu, komu je nad třicet”, zdá se, že je vše jasné: jen do určitého věku, do určité míry neopotřebovanosti, nevyčerpanosti vnitřní energie, nezávislosti na každodenním provozu je člověk dostatečně otevřený, “radikální”, jednoznačný. Tedy uvěřitelný. Pak začíná taktizovat, kličkovat, hledat náhradní programy za ztracenou sílu a ochotu riskovat. Třeba v nejlepší víře. Ale věřit mu? Problém je v tom, že chce už spíš myšlenky, slova i lidi používat, než aby s nimi jenom souzněl… Z radikála se tak dříve či později stává oportunista.
Nabízím jiný možný pohled. Musím. Je mi čtyřicet.
Tedy: původní význam pojmu radikální je odvozen od slova radix, což česky znamená kořen. Radikálem je v tomto smyslu ten, kdo jde na kořen věci. Čili k její podstatě. Opakem “radikálního” je potom nejspíše ze všeho “povrchní”. Je zjevné, že takto radikální mohou být demonstrace, bitka s policisty i jednání s poslanci. A cokoliv z toho může být naopak zcela povrchní. Ghándí byl ve svém věku a se svými nenásilnými prostředky nepochybně velmi radikální. Zatímco shromáždění mladých energií kypících skinů vyvolávajících jednoznačná hesla může být velmi povrchní a tedy radikalismu velmi vzdálené. Radikalismus není v souboji s povrchností definován volbou zbraní. Natož věkem duelanta.
Navrhuji tedy úpravu teze: Nevěřte nikomu, kdo není radikální. Na povrchní lidi není spolehnutí. A mají přitom ohromující početní převahu. Takže poslední věc, kterou radikálové potřebují, je vzájemně se častovat povrchními odsudky.