Pochopitelně i původní česká literatura a vůbec tuzemská knižní kultura potřebuje nějaké galapředstavení, knižní šou, aby o sobě dala vědět - jenom musí být jasné, o co v ní půjde. Takovou podanou rukou nové domácí tvorbě (včetně překladů a literatury faktu) se má nebo chce stát cena Litera, která měla loni svou premiéru - a nyní bude mít po roce svou reprízu.
Leč zrovna na loňský ročník by měli organizátoři Litery co nejrychleji zapomenout a napravit dojem z tehdejšího galimatyáše. Tehdy došlo k naprostému změtení pojmů i kritérií a vavříny mohly shrábnout i knihy zcela nevýrazné, u nichž bylo zajímavé asi jen to, kdo z poroty je (proboha!) mohl navrhnout a kdo si (u všech čertů) skutečně může myslet, že ten či onen titul stojí za řeč. A jak se zdá, ani letos se mnoho nezměnilo: za nitky zas tahají skoro bezejmenní porotci, kteří z těch či oněch důvodů prosazují toho či jiného svého "koně". Můžeme se ale domnívat, že hlavním důvodem jejich počínání je značná neznalost, tj. neobeznámenost s tím, co zajímavého u nás vyšlo. A potom laik žasne a odborník se diví, proč tyto tituly figurují v porotě soutěže, která má ambici stát se prestižní podívanou.
Kupříkladu se mezi kandidáty na jednu z cen Litery objevuje jméno Emila Hakla. Ten bezpochyby patří k nejvýznamnějším současným tvůrcům, ale hodnotnější byly spíše jeho starší knihy (Konec světa a Intimní schránka Sabriny Black) než autorova nová próza. A Karel Švestka je zajímavý tradicionalista, kdo ho však nominoval, buď neznal, anebo skandálně nepochopill či neocenil takové pozoruhodné loňské knížky jako Ostrov Milana Charousta, Svatouška Milana Exnera nebo Opšlstisovu nadaci Stanislava Komárka (tenhle titul si zaslouží přídomek objev roku, poněvadž jde o vynikající beletristickou prvotinu našeho známého filosofa přírodních věd), nemluvě o velkorománu Ivana Matouška Spas. Ovace vyvolává debut Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem, rozhodně by však autorova první próza jen stěží snesla srovnání třeba s nejnovějším Ludvíkem Vaculíkem, ať jsou kritické výhrady k románu populárního spisovatele více či méně kategorické.
Nominace na cenu Litery působí jako naprosto náhodně sestavené, a když už se opírají o náhodu, proč třeba šťastná náhoda nepřála vynikající satiře na současné literární mravy, totiž knize Martina Daneš Jak se nestat spisovatelem? Básnické nominace jsou podobně chaotické: mohlo přece dojít i na Martina Langra, na Eduarda Martina, na Miloše Vodičku a na další. Přejme ceny vítězům, ale mějme na paměti, že cena Litery je pouze televizní šou, nikoli akce, která vypovídá o tom, co se v české literatuře opravdu děje. Vždyť ani sami organizátoři o tom nejspíše nemají moc informací...
