Široká veřejnost byla v posledních měsících prostřednictvím snad všech dostupných médií pravidelně informována o humbuku kolem ADSL. To nejdůležitější, tedy nižší ceny a dostačující rychlost připojení, se pochopitelně nekonalo. Telecom si dál drží své monopolní postavení (i když se občas snaží tvářit jinak) a společně s vládou nás dostává někam na ocas on-line propojeného světa.
Vladimír Mlynář dokonce položil nůž na krk neslavně proslulému gigantovi a formou ultimáta se jej snaží donutit zlepšit služby a snížit ceny (v reálné uskutečnění obojího nevěří snad nikdo). A zatímco ADSL plnilo první stránky novin, polehoučku se někteří snaží připojit k internetu jinak.
Rychlé rozšiřování Wi-Fi sítí (především v Praze) odhalilo zcela nový fenomén. V uplynulém měsící se chytla i média a především časopisy IT blízké přinesly rozsáhlé materiály. Časopis o počítačových hrách Level a poslední číslo magazínu Internet jsou jen některé. Představa připojit se odkudkoliv z ulice za naprosto minimální náklady je totiž nejen lákavá, ale i dobrodružná. Minulý týden jsem pocítil silný závan nostalgie, když mi volal kamarád z odlehlé vesnice ztracené kdesi v kopcích pár desítek kilometrů severně od Prahy. Barvitě mi líčil revoluci, kterou tam u nich, kde skutečně lišky dávají dobrou noc (viděl jsem je na vlastní oči), právě organizuje. Na internetu je díky své práci webového designéra naprosto závislý, připojit se nebylo jak, digitální ústředna žádná, točit modem vytáčející. Musel se připojit prostřednictvím satelitu, což je drahé. A tak začal amatérsky providerovat. Dráty jsou přežitek, budoucnost patří Wi-Fi, řekl si a začal nad pár domky šířit mikrovlné „záření“. A protože chtěl ušetřit co nejvíc, s nadšením kutila si vyrobil některé potřebné komponenty. Na internetu našel návod na jednoduchou anténu, zajel do nejbližšího městečka, koupil párky v konzervě, obsah snědl a z plechovek vyrobil několik antén. „Člověče tohle je asi ten cyberpunk, tu plechovku jsem přibil na koště a vystrčil to z okna a ono to funguje!“
Představa osamocené chalupy u lesa, z jejíhož střešního okénka je vystrčené koště s něčím obskurním, se mi velmi zamlouvá. Vzpomněl jsem si na začátek devadesátých let, kdy jsme s nadšením četli Gibsonova Neuromancera a věřili v budoucnost. Pak bylo všechno nějak jinak, romantické představy nahradila realita všedního dne. Příběh mého kamaráda mě vrátil o pár let zpátky s pocitem, že teď už to jde. Třeba ta budoucnost nebude zas tak špatná…
