Doteky v počítačovém věku

Johan Brucker-Cohen je šikovný irský umělec, který svými jednoduchými prográmky naplňuje odkaz zakladatelů Net Artu. Už první generace síťových umělců si totiž uvědomovala, že nejbližším prostorem (ale i objektem) pro nové počítačové umění je pracovní plocha - desktop.

Johan Brucker-Cohen je šikovný irský umělec, který svými jednoduchými prográmky naplňuje odkaz zakladatelů Net Artu. Už první generace síťových umělců si totiž uvědomovala, že nejbližším prostorem (ale i objektem) pro nové počítačové umění je pracovní plocha – desktop. A právě na vývoji Desktop Artu můžeme vidět proměnu, která postihla celý Net Art už někdy na přelomu tisíciletí, kdy se umělečtí teoretici na síti proměnili v programátory.
Před pěti lety, 20.dubna 1998, uspořádal ruský kurátor umění nových médií Alexei Shulgin první online výstavu desktopů. Projekt doplňoval poetický text, jehož základní myšlenkou bylo, že desktop je primárním rozhraním mezi člověkem a strojem. Pro umělce, kteří k internetu přistupovali jako k objektu i médiu, tvořila pracovní plocha osobního počítače obrovskou výzvu proto, že desktop je svým způsobem velmi osobní věc a jeho uspořádání, pozadí a celkový estetický ráz může napovědět o povaze člověka podobně, jako uspořádání jeho stolu či bytu.
Shulginova „první výstava desktopů“ se soustředila právě na tento fakt a tak vznikla celá řada konceptuálních či vizuálně přitažlivých ploch, na které se po čase celkem oprávněně zapomnělo. Osobní charakter vystavených artefaktů totiž po čase převážil estetický a část umělců na to reagovala stažením díla, které už prostě nevyjadřovalo vůbec nic.
Desktop Art přesto dokázal svou životaschopnost, a to právě prostřednictvím experimentální stránky Brucker-Cohena Coin-operated , kde nedávno přibylo několik softwarových hříček.
Pryč je ovšem pouhá snaha o estetickém uchopení pracovní plochy. Tyto malé desktopové prográmky odkazují především k jinému fenoménu dnešního internetu, a tím je sdílení. Do hry tedy vstupuje několik (minimálně dva) hráčů a mnohem větší roli tu hraje i internet, který data zpracovávaná hříčkami distribuuje i umožňuje jejich kompletaci z různých zdrojů. Sdílení audio či video souborů a jejich vyměňování prostřednictvím P2P systémů je noční můrou všech obchodníků s autorskými právy. Zároveň je však základní vlastností sítě, která z ní tvoří živý organismus.
Cohenovi prográmky (doplněné o dva projekty jiných programátorů) umožňují sdílet klávesnici či myš. Co to znamená? Třeba to, že se program postará, aby se v malé síti sčítaly vaše kliknutí s kliknutím ostatních a vy pak můžete večer tiše žasnou nad tím úžasným číslem, které se tam objeví. Anebo poslouchat zvukovou koláž, která se tím klikáním na všech stranách světa generuje. Jindy sdílejí dva uživatelé svou myš a prográmek zaznamenává jejich trasy a vytváří společný obrázek. A další zase sčítá trasu, kterou urazí myš každého jednotlivého uživatele s ostatními, přepočítává je na míle a tímto způsobem zajišťuje pohyb skutečného vláčku kdesi v Dublinu.
Sdílení programů, funkcí či prostředí je na internetu realitou. Brucker - Cohenovi desktopové hříčky nám tu realitu zprostředkovávají velmi něžně, on sám na svých stránkách píše „ambientně“. Kdesi v pozadí však cítíme apel na to, aby tyto „něžné“ věci zůstali součástí chladné počítačové reality, protože snaha o jejich kontrolu či omezení je zásahem do smyslu celého internetu. Počítač na kterém nic s nikým nesdílíte, je jen tupá masa plastu a kovu. Ožívá až když se ho můžou dotýkat jiní.