Když pražskou tramvají číslo devět projíždím tam a zpátky, dělá mi, nevím proč, radost, když vidím na Smíchově pána z trafiky, jak si před svojí trafikou neuměle zametá, jak prodavačka ze zapadlé masny na Plzeňské ulici myje hadrem černou tabuli, aby tam napsala, co bude dneska za maso.
Znám dost neutěšených stanic nahoře na Smíchově se špinavými a otřískanými výlohami, kam bych nikdy nevkročila. Vadí mi staré plakáty, které jaktěživo nikdo nestrhne. Jako poctivý pasažér tramvaje číslo devět vím, že platí: ukaž mi svoji výlohu a já ti řeknu, jaký jsi. Každá má totiž zvláštní atmosféru a inteligentní, oduševnělá snaha těch, kteří ji dostali k dispozici, ať už je jejich nebo prostě jen někým daná k dispozici, je sympatická.
Dvakrát denně taky projíždím kolem nedávno otevřeného Švandova divadla na Smíchově. Za ušmudlanými skly pražské tramvaje číslo devět vidím, že tam v deset ráno většinou někdo klečí u některé z osmi velkých zasklených nástěnek s fotkami. Má vitrínu otevřenou, vyměňuje fotky a tu vitrínu myje. Na velkém, čistém, bílém průčelí tam během dne - obřími černými písmeny - napíše, co se ten den večer bude dít. Dneska třeba – s vykřičníkem - psali, že bude změna a že se od sedmi bude hrát Volpone. Vůbec nevím, co to je, ale potěší mě, když se to za okny devítky dozvím. Takové permanentní noviny pro kolemprojíždějící. Večer jim ona bílá tabule svítí a tak i kdybych dovnitř nikdy nevkročila, mám pocit, že někomu vážně záleží na tom, aby mi sdělil, co nabízí. Že tu informaci do mě prostě nacpe, kultivovaně, ale zavile, a já ať už si s ní naložím, jak chci. Možná se nedá srovnávat divadlo s krámem. Nebo dá?
