Poezie kontra kapitalismus

Vyhledávač Google je fascinující technologie a jeden z mála důvěryhodných symbolů rozvoje dnešního internetu. Přirozeně se tak stává velmi často objektem zájmu "síťových" umělců. Třeba v létě 2002 se na několika zahraničních serverech objevila zpráva o tom, že se nějaký frustrovaný básník pokusil zaplavit stránky Googlu svými výtvory.

Vyhledávač Google je fascinující technologie a jeden z mála důvěryhodných symbolů rozvoje dnešního internetu. Přirozeně se tak stává velmi často objektem zájmu „síťových“ umělců. Třeba v létě 2002 se na několika zahraničních serverech objevila zpráva o tom, že se nějaký frustrovaný básník pokusil zaplavit stránky Googlu svými výtvory. Ve skutečnosti se jednalo o pozoruhodnou síťovou performanci francouzského hactivisty Christophe Bruna, která upozornila na zajímavý výsledek pokusu s „googlovskou“ službou Adwords.
Adwords umožňuje „koupit“ si klíčové slovo. Pokud ho pak někdo při vyhledávání použije, uvidí v pravém horním rohu - spolu s výsledkem hledání - i krátkou textovou reklamu na stránku „vlastníka“. Pokud na ni klikne, zadavatel reklamy zaplatí.
Adwords samozřejmě používají především obchodníci nabízející slevy, či něco podobně fantastického. Od toho se odvíjejí i ceny klíčových slov. Existují slova za stovky i tisíce dolarů na den a samozřejmě i ty za pár centů. Jako třeba spojení „net art“, to mělo v době Brunova výzkumu hodnotu pěti centů za jedno kliknutí.
Bruno se rozhodl „utratit za svoje umění nějaký prachy“ a využít tento „sémantický kapitalismus“ k distribuci vlastní internetové poezie. Jak ale popisuje v dokumentaci k THE GOOGLE ADWORDS HAPPENING, nakonec dopadlo všechno jinak.
Pro svou kampaň skoupil slova „symptom“, „dream“, „mary“ a „money“ s podobně zanedbatelnou hodnotou jakou mělo „net art“. A vymyslel krátké slogany - básničky. Místy nesmyslné, jindy evokující reklamu na pornostránky, ovšem vždy odkazující na jeho stránky, s net artem. Na básničkách si prý dal zatraceně záležet, protože dopředu věděl, že pokaždé, když se budou někomu líbit a klikne na jednu z nich, zaplatí Bruno ze svého pět centů. Slova pro něj měly konečně skutečnou, vyčíslitelnou hodnotu.
Pomocí této kampaně (v hodnotě asi pěti dolarů) se mu podařilo během 24 hodin ukázat své „básničky“ asi dvanácti tisícům lidí a na domovské stránky přilákat rovných 66 návštěvníků. Nakonec však byla jeho kampaň Googlem automaticky ukončena. Proč? Nebyly tak ekonomicky úspěšné, jak vyžaduje systém. Jeho internetové básně typu „JDI ZA SVÝMI SNY- Už jsem se vyčurala? Přímo do větru ... www.unbehagen.com“ nekorespondovaly přímo s obsahem jeho uměleckých stránek. Navíc u jeho posledního klíčového slova money kliklo při tisíci zobrazení jen pět důvěřivců na jeho reklamu-artefakt. A tak byla jeho kampaň shledána programem ekonomicky neefektivní a Bruno byl vyzván, aby ji předělal. Internetová poezie nepřežila srážku se sémantickým kapitalismem a stala se obětí ekonomické cenzury. Podle pravidel, které z Googlu činí fascinující technologii, neměly Brunovy verše právo na existenci. Je dobré znát pravidla fascinujících technologií...