U anket, které se už zapsaly do čtenářského povědomí, možná nemá smysl se dlouze pozastavovat nad jejich charakterem, přece jenom si ale můžeme u příležitosti každoroční ankety Lidových novin o tzv. Knihu roku povědět pár slov o zaměření této ankety.
Rozhodující podíl v ní má vybraný vzorek čtenářů, který se vesměs rekrutuje z takřečené kulturní obce. To znamená, že když se redakce obrátí třeba jen na kruhy z undergroundu, nepochybně zvítězí knižní titul blízký vkusu panujícímu v undergroundu. A pak je důležité, že osou ankety předního deníku o Knihu roku je nahodilost, která ovšem může být i zákonitá: účastníci ankety de facto vypovídají o tom, co zrovna čtou (třeba i klasiku), anebo co jim někdo doporučil ke čtení - a potom je anketa spíše materiálem pro literární sociologii, nikoli vážným argumentem, která kniha je dobrá a která nejlepší. Například: ankety se loni o Vánocích zúčastnilo přes sto respondentů, k triumfu by úplně stačilo, aby jeden a týž titul dalo na první místo (za pět bodů) pouhých šest čtenářů! Kdyby tak učinilo jenom pět, pořád by to bohatě stačilo na krásné třetí místo. A těch čtenářských vykutáleností! Takový Jiří Brabec z Ústavu T. G. Masaryka "objektivně" označil za knihu roku Parlamentní projevy T. G. Masaryka z počátku 20. století! Nakonec vítěznou knihu ankety dali na první místo všehovšudy dva (!!) čtenáři ze sta (každý mohl uvést tři tituly, další pořadí bylo za tři body a pak za bod), vyzvedli ji však i jiní. Kniha si přesto zaslouží potlesk: triumfovala totiž (s 29 body) prozaická prvotina studentky kulturologie a mongolistiky Petry Hůlové s nezvyklým názvem Paměť mojí babičce - vyprávění o dnešní mongolské prostitutce. Kdyby se anketa konala před čtvrt rokem, určitě by vyhrála Květa Legátová a její prózy Želary a Jozova Hanule, tj. díla autorky, kterou veřejnost nezná, ačkoli kdysi již vydala pár knih (pod vlastním jménem), čas však přál Petře Hůlové a jejímu debutu. Skutečně ale jde o triumf žen? Snad ano, co kdyby si však účastníci ankety "museli" přečíst také Emila Hakla? Nebo Michala Ajvaze? Nebo Milana Exnera? Třeba by stejně šlo o triumf spisovatelek (proč také ne!?), zato by se víc vědělo i o jiných autorech. A především o jiných knihách.
