Šampiónka, která už to balila

Šampiónka, která už to balila

Šampiónka, která už to balila

Barbora Špotáková, české atletické děvče krev a mlíko, sbírá poslední dobou medaile a vytváří rekordy, ale před pár lety na tom byla zdravotně tak mizerně, že s atletikou chtěla skončit.



Únavové zlomeniny, které skoro nejsou vidět, ale bolí jako čert, se o to málem postaraly. První se ozvala v nártu, a doktoři si nevěděli rady. To ještě závodila v sedmiboji a navzdory bolesti byla na juniorském MS 2000 čtvrtá. Pak tu miniaturní prasklinku vyléčila a dozvěděla se o možnosti studovat i závodit na univerzitě v Minneapolisu v Minnesotě; americké školy takhle lanaří hotové atlety ze světa. Stala se na rok sportovním žoldákem.


Bydlení nic moc: s německou atletkou, pokojík 3 x 3 metry, palandy a pod nimi pracovní stůl. Trénink byl brutálně tvrdý, to jako absolventka sportovního gymnázia poznala hned; polovina lidí brzy odpadla. Časem i ona, opět kvůli únavové zlomenině, tentokrát v holenní kosti. Aby to přečkala, nabrala si co nejvíc předmětů – nauku o půdě, různé ekologické obory, ochranu přírody – a dospěla k poznání: naučila se učit.

Kvůli bolestem holeně nemohla trénovat jako vícebojařka, proto s ní univerzitní trenér začal trénovat hod oštěpem. Nouzový, ale šťastný nápad. On to bral jako hobby, ona dělala pokroky, až hodila kvalifikační limit pro start na mistrovství Evropy 2002. Díky tomu mohla po návratu z USA zůstat ve vrcholovém sportu. Kdyby se totiž na evropský šampionát nedostala, téměř jistě by s vrcholovou atletikou skončila. Protože vedle studia na České zemědělské univerzitě by si musela vydělávat na obživu a nemohla myslet na rekordy.

Ale ani tehdy ještě nebylo vyhráno. Bolest v holeni jí bránila v běhu i odrazu. S trenérem Rudolfem Černým objížděli doktory, až primář Horel z České Lípy zjistil, že v holeni není únavová zlomenina, ale nádor kosti. Řešením byl „nucený výsek“, véčko, o velikosti asi čtyř centimetrů. Když to viděla na rentgenovém snímku, k mdlobám neměla daleko. Nicméně kost rychle dorostla.
V roce 2003 odjela s Janem Železným na jeho přípravný kemp v Jižní Africe, ale výsledky nepřišly hned – na olympiádě v Aténách 2004 byla až třiadvacátá... V takové situaci jsou jistě otázky po smyslu toho, co konám, něco jako těžká migréna. Ale Barbora vydržela.

Šampiónky či šampióni zřejmě musí zrát složitě. Protože pak to přišlo: na ME 2006 byla druhá, o rok později se stala mistryní světa a loni olympijskou vítězkou. Nyní chtěla zemědělská inženýrka a voják z povolání znovu vyhrát světové zlato, leč v Berlíně z toho bylo „jen“ stříbro. Nicméně další pěkný kousek do kolekce medailí, která začíná pěkně mohutnět.





Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ