Média šířila v minulých dnech informaci o tom, že na silnice vyráží bezruký řidič, osmnáctiletý Jakub Tomeš. A viděli jsme na obrazovce sympatického kluka v triku a kraťasech, kterak nohama otočí klíčkem a pak jimi ovládá volant automobilu...
Média všech typů šířila v minulých dnech informaci o tom, že na silnice vyráží bezruký řidič, osmnáctiletý Jakub Tomeš z České Třebové.
A viděli jsme na obrazovce sympatického kluka v triku a kraťasech, kterak nohama otočí klíčkem a pak jimi ovládá volant automobilu a všechny úkony s tím spojené. V tu chvíli jsem si nemohl nevzpomenout na příběh bezrukého Frantíka, prvorepublikové postavy z ulic Prahy a Brna.
O něm mi před desítkami let vyprávěl můj již dávno nežijící strejda. Líčil mi však jeho příběh asi jako kdyby šlo o dvouhlavé tele, přírodní raritu. Onen Frantík příjmením Filip uměl totiž kromě jiného také řídit auto.
A tady je jasně patrný zásadní rozdíl ve vznímání tělesně postižených – tehdejší a dnešní společností. Zatímco kdysi šlo o senzaci, čeho že je mrzáček schopen, dnes zaznívá seriózní informace o integraci tělesně handicapovaného. Už jen v těchto slovech je vidět rozdíl.
Včerejší Frantík byl považován za chudáka, který, kdyby neměl přímo osudové štěstí a nestal se jedním z prvních chovanců právě vzniklého Jedličkova ústavu v Praze, nejspíš by živořil v cirkusu jako artista–mrzáček. Naproti tomu dnešní „bezruký Frantík“ je vnímán jako občansky plnohodnotný člověk, jenž je „pouze“ tělesně handicapován.
Když před pár lety vyšla o bezrukém Frantíkovi kniha z pera soukromého badatele, pátral jsem po osudech tohoto chlapce z podhůří Orlických hor, setkal se s lidmi, kteří ho znali (i s jeho dcerou), a napsal jsem o něm (Causa FRANTIŠEK FILIP, Reflex č. 7/2007). Kdyby nic jiného, tak z textu muselo vyplynout, jaká v něm byla obrovská chuť do života či podnikání, obrovská touha – něco dokázat. To, že média nyní nepřipomněla jeho kdysi tak známý osud, ani moc nepřekvapuje, zemřel před více než padesáti lety.
A vlastně ani nepřekvapuje, že Jakub Tomeš vystudoval rovněž jako František Filip obchodní školu. A nyní, když má řidičák, bude dojíždět na stavební průmyslovku do Vysokého Mýta. Být aktivní a ne malověrní – to mají tělesně handicapovaní zřejmě v „náplni práce“. Vzpomeňme na to, my zdraví, máme-li někdy „šíleně těžkou depku“.
Související články:
Pavel Kovář: Causa FRANTIŠEK FILIP (Reflex č. 7/2007)
Když mu lidé podávali ruku, a to třeba i americký prezident Harding či miliardář Ford, vyzul si nepříliš zašněrovanou botu a podal jim, jak měl ve zvyku – pravou nohu. Narodil se bez rukou, a proto se nohama naučil psát, kreslit, šít, řezat pilou, psát na stroji i řídit auto. Jmenoval se František Filip a v Československu i v cizině byl znám jako „bezruký Frantík“.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ
