... a to zejména českých bývá často opravdu trapná. Nemám rád hrubé zjednodušování a vlastně despekt směrem ke sportovcům, takové ty „vtipnosti“, že mají místo mozku sval či míč, nebo že jsou „hokejky“.
... a to zejména českých bývá často opravdu trapná. Nemám rád hrubé zjednodušování a vlastně despekt intelektuálské části populace směrem ke sportovcům, takové ty „vtipnosti“, že mají místo mozku sval či míč, nebo že jsou „hokejky“.
Občas ale musím dát bohužel takovým hlasům za pravdu. „Zářným“ příkladem byl v tomto směru fotbalista Pavel Nedvěd, který mnohokrát nechtěl mluvit s novináři. Nyní se podobně vyznamenal cyklista Roman Kreuziger na Tour de France, jenž se odmítl bavit se svými fanoušky.
Po skončení středeční horské etapy, po níž si polepšil o jedno místo a v celkovém pořadí poskočil na 11. příčku, skandovala před autobusem stáje Liquigas skupina českých fanoušků jeho jméno.
A jak on reagoval? Vyšel ven, sotva mávl na pozdrav, zavrtěl hlavou na prosbu o společnou fotku, beze slova sedl na kolo a odjel. Náfuka? Řekne si někdo, což zní ještě laskavě. Dodal bych, že jde spíš o velkou osobnostní nezralost a děsivě nízkou sociální inteligencí, tak typické znaky mnohých českých sportovců. Samozřejmě se nabízejí jadrnější výrazy.
Čeští novináři si tohoto incidentu nemohli nevšimnout a správně Kreuzigera kritizovali. Rozhlasový reportér Tomáš Kohout pak přetlumočil cyklistova slova o tom, že se musel před náročnou další etapou, časovkou, koncentrovat.
Takovým vysvětlením tomu dal ovšem Kreuziger korunu. Kdyby věnoval fanouškům jen pět minut, podepsal se jim, prohodil pár slov, nechal se vyfotit, měli by zážitek na celý život. Takhle je vlastně nevybíravě a nezaslouženě urazil.
Vždyť co je vlastně profesionální sport? Podívaná pro diváky, bez nichž nemá žádný smysl. Sportovní hvězdy se stávají idoly těch obyčejných a bezejmenných. Je to symbióza: jedni pro slávu a peníze, ale vlastně „nesmyslně“, šlapou v kopcích na kolech, zatímco druzí je tam stejně „nesmyslně“ povzbuzují. Každý se tak realizuje po svém. Je tedy nelogické, aby byli v rozepři.
Sportovní showbyznys, v němž dominuje fyzická síla, se tady musí od jiných oblastí showbyznysu ještě učit. Vzpomeňme jen na nedávnou story, jak tři neznámí Češi vystoupili na koncertě s hvězdnou irskou kapelou U2. Jistě, byl to promyšlený trik marketingových bossů, ale to už přece dávno patří k dnešní době větších či menších radostných iluzí.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ
