Nechci tvrdit, že je to nový fenomén, ale kdo ví... Notáři, u nichž se listina o vydědění potomka sepisuje, nesmějí totiž ze zákona sdělovat o tomto úředním aktu ani ty nejmenší detaily. Vyděděný tedy nic neví a po úmrtí rodiče...
Nechci tvrdit, že je to nový fenomén, ale kdo ví... Notáři, u nichž se listina o vydědění potomka sepisuje, nesmějí totiž ze zákona sdělovat o tomto úředním aktu ani ty nejmenší detaily.
Vyděděný tedy nic neví a po úmrtí rodiče se diví, že nic nezdědí. Počty takto překvapených poslední dobou údajně silně narůstají.
Občan České republiky může vydědit svého potomka, jestliže ten:
1. v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli (rodiči) pomoc v nemoci, stáří či v jiném případě,
2. trvale neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by měl projevovat,
3. byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k odnětí svobody nejméně na jeden rok,
4. vede trvale nezřízený život.
Notář mi dále prozradil už jen to, že zatímco před deseti lety sepisoval takovou listinu o vydědění sotva jednu za měsíc, nyní jich běžně vyhotovuje pět až šest. „Leckdy jsou to těžko uvěřitelné příběhy otřesného chování potomků k rodičům. Nic bližšího říci nesmím. Bylo by to jednak neprofesionální, jednak bych přišel o práci.“
Dotazem v Notářské komoře ČR jsem jistil, že je u nás celkem 451 notářských kanceláří, ale evidence počtu listin o vydědění neexistuje. Kdyby ale měly všechny kanceláře tolik práce, co můj známý notář, dospěli bychom k tisícovým počtům vyděděných, což děsí a zároveň je nepravděpodobné. I když...
Jaké jsou příčiny tohoto trendu? Kašlou dnes potomci více na rodiče než dříve? Mají víc práce a tudíž méně času? Tropí také více neplech, a proto jsou zavíráni? Podstatně víc pijí, fetují, hrají na automatech, takže by snadněji prošustrovali rodinné vilky či jiný majetek? (O tom, že je po restitucích mezi kdysi chudým lidem více majetku, nepochybujme.) Nemůže jít o další z projevů vleklé krize rodiny? A co vliv náhle zvýšené úrovně právního vědomí v české populaci?
Může tady docházet i ke křivdám, leč při soudním sporu spočívá důkazní břemeno pouze na vyděděném, čímž se i dědické řízení protahuje. Problémy bývají u „nezřízeného života“, kdy jej i soud musí prokazovat, a to často složitě i trapně.
Mnohdy nemá rodič dostatek síly k sepsání takové listiny, protože nechce poškodit pověst rodiny, a tak převede majetek na řádně se chovajícího potomka. To však může být taky chyba, protože v tu chvíli o něj i on ztratí zájem. Vydědění je tedy nepochybně zvláštní jev dneška.
Z notářova vyjádření je zjevné, že jde o třinácté komnaty dotyčných. Proto bych chtěl znát takové příběhy a napsat o nich do Reflexu jako o společenském problému. Ozve se někdo, svěří se? Pište prosím na adresu pavel.kovar@reflex.cz. Samozřejmě anonymita zůstane zachována.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ
