Jeden z nejviditelnějších politiků 90. let, o němž už není příliš slyšet, na otázku, co by si napsal do kolonky povolání, odpověděl: aktivista. Jeho aktivismus směřuje k olympijskému hnutí.
Vyslechl jsem si na Radiožurnálu rozhovor moderátorky Jany Klusákové s někdejším disidentem a později exministrem vnitra Janem Rumlem. Jeden z nejviditelnějších politiků 90. let, o němž už není příliš slyšet, si posteskl skoro na všechno, co dnes našince obklopuje. Na otázku, co by si napsal do kolonky povolání, odpověděl: aktivista.
Ano, mnozí aktivisté žijí kolem nás. Myslí to samozřejmě s daným problémem dobře, ale zároveň jsou neefektivní, protože nerealističtí. Například aktivistky brojící proti chovům kuřat a slepic ve zrůdných drůbežářských fabrikách. Tisknou letáky, oslovují média, hoří pro dobrou myšlenku... Výsledek? Lidé maso těchto kurů dál vesele konzumují. Protože kdybychom pojídali kuřata chovaná jako před půlstoletím na venkovských dvorcích, byla by možná drahá jako pravá svíčková. To je fakt, třebaže smutný. Aktivistky to vědí, ale nedbají.
Aktivismus Jana Rumla směřuje k olympijskému hnutí. Se svými kolegy usiloval o zrušení olympijských her v Pekingu 2008, nyní chystá totéž proti zimní olympiádě v Soči 2014 a vlastně chce vůbec jednou provždy zrušit olympijské hry. Říká, že činovníci Mezinárodního olympijského výboru jsou koupení nadnárodními světovými firmami, že v Českém olympijském výboru jsou divní lidé a jeho předseda Jirásek mluví v komunistických frázích o přátelství mezi národy.
Zkrátka, jak mají aktivisté ve zvyku, ani Ruml nejde pro odsudek daleko. Proto nepřipouští historickou pravdu známou již od antického Říma, že lid ke své spokojenosti potřebuje chléb a hry čili po práci, v níž si vydělá na kus žvance, i zábavu. Ruml přitom zapomíná i na další pozitivní role sportu, jež v 19. století „objevila“ stará dobrá Anglie s přispěním francouzského pedagoga Coubertina, zakladatele novodobých olympijských her.
Jistěže původní myšlenky o výchovném smyslu sportu, o respektu k dodržování pravidel v duchu fair play se ve 20. století mírně pokřivují. Sport se stal součástí showbyznysu. Nejlepší sportovci vydělávají ohromné peníze, a proto dopují i jinak podvádějí. Na sport – speciálně na olympijský – se reklamně napojují velké firmy i politické režimy. Jistěže si to kdekdo ze soudných lidí na celém světě s lítostí uvědomuje. Ale také je třeba říci, že olympijský sport je špička pyramidy, na jejíž základně sportují stamilióny dětí. Poznávají, že musí dodržovat pravidla a že bez námahy se nevyhrává. To je pro život hodně důležité zjištění, na něž třeba jinde nepřijdou. Vrchol pyramidy tedy lze často oprávněně kritizovat, ale kdyby neexistoval, neměla by pyramida svou mladou základnu.
Jak známo, aktivisté nastavují společnosti zrcadlo, ale má-li dnes Jan Ruml boj proti olympijským hrám za hlavní životní seberealizaci, přijde mi to jako hluboké pomýlení, zcela bez efektu a zbytečné. Škoda.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ (Reflex online)
Související články:
Milan Šíma: ZRUŠME OLYMPIÁDY! (Bez obalu, Reflex č. 37/2008)
„Na bojkot Soči už nemám sílu. Podle mě něco takového nemá vůbec šanci na úspěch,“ domníval se v loňském rozhovoru Jan Ruml.
