Přijížděl ke střídačce a popotahoval. „Nebreč, příště tu penaltu proměníš!“ řekl mu trenér. „Ale táta mě zabije!“ odpověděl hokejový žáček a rozbrečel se naplno.
Scénku, které byl svědkem, mi líčil trenér týmu soupeře, kdysi sám vrcholový sportovec. A pokračoval v popisu podobných příběhů o ambiciózních rodičích, ale i trenérech, paradoxně to škůdcích dětského sportu.
Paradoxně proto, že bez nich by mnohé žákovské týmy vůbec neexistovaly. Rodiče totiž platí drahou režii synova hokeje – výstroj, cesty na tréninky i zápasy, příspěvky klubu. Trenéři zase vedou týdně několik tréninků a o víkendech zápasy. Problém je v tom, že si otcové na synech často kompenzují své mindráky, protože sami to nedotáhli ani do krajského přeboru. Totéž v bleděmodrém platí o trenérech, a to zejména v menších klubech, kde není dost peněz na trenérské odměny, a tak sem vezmou každého. Často i někoho z otců malých hráčů.
„Takoví trenéři mají nejnižší odbornou kvalifikaci. Na kluky řvou a honí je jako na galejích. Úplně zapomínají na nutnost regenerace a odpočinku,“ pokračuje můj průvodce zákulisím dětského hokeje. „O pedagogickém přístupu už nemůže být ani řeč. Zásada, že do dvanácti let je třeba kluky spíš chválit a motivovat, se tu nenosí. Proto lze zaslechnout trenérův křik na osmiletého kloučka vlastního týmu: ‚Kreténe, kam to přihráváš?!‘ A o přestávce v kabině trenérův komentář: ‚Vy č...ci, jak to hrajete?! Když ten debil přijel do brankoviště, proč jste mu nezlámali obě ruce?! Tam neměl co dělat!‘ Nechci přehánět, neplatí to pochopitelně o každém trenérovi, ale je hodně takových, kteří výchovné poslání sportu a smysl pro fair play neberou vůbec v potaz. Jen za každou cenu vyhrát, to je zajímá! Jako kdyby vedli týmy v NHL.“
Podobně se chovají i někteří rodiče. A tak, když rozhodčí zdramatizují utkání sporným vyloučením, dochází v hale, kde jsou diváky většinou jen tátové, k jejich fyzickým střetům. „Viděl jsem jednoho otce, jak srazil druhého ze soupeřova tábora na schodech tribuny, a kdyby mu ostatní rodiče, ti rozumnější, nezabránili v jeho běsnění, nechci domyslet, jak by to dopadlo,“ slyším další šokující historku.
Zvláštní a rychle vyhrocené konflikty vznikají, když týmy z Prahy přijedou na venkovské stadióny. Už před utkáním totiž zaznívají provokující hlášky o pražských ku...ch a v zápase pak pochvalné výkřiky hlediště i trenérů: „Dobře jsi mu dal, Pražákovi zku...nýmu!“ Je to zcela běžné i na stadiónech kdysi okresních měst. Projev více méně skrývaného, letitého nepřátelství venkova vůči Praze. Jestliže se však čas od času vyskytuje ve skandované formě i na prvoligových hřištích, jde o projev nenávisti vůči skupině obyvatel čili rasismus. Trápí to však státní správu či sportovní svazy? Ne, netrápí...
Lze se potom divit, že sport, ten ohromný lidský vynález, ztrácí svůj smysl a poslání? Lze se divit osvícenějším rodičům, že nechtějí, aby jejich děti vyrůstaly v takovém prostředí?
K tématu:
Pavel Kovář: ŠKODNÁ DĚTSKÉHO SPORTU
(Reflex online, 13. 5. 2009)
A tak je tu náhle „objev roku“: dětskému sportu hodně škodí ti, kteří by mu měli pomáhat – mnozí rodiče i trenéři. A to tím, že nechápou základní poslání sportu, jimiž jsou jak tělesný rozvoj, tak výchovné působení s dodržováním pravidel a respektováním soupeře v duchu fair play.
Lenka Krbcová – Pohledem rodiče: JEDNOU BUDEŠ BALETKOU
(Reflex online, 15. 5. 2009)
Jenže přijde den a vy musíte rozhodnout – kam s ním? Na jaký sport přihlásit dítě? Přihlédnete k talentu, dispozicím, figuře, povaze. Buclatou Marušku nepošlete baletit a hloubavý a nestále hloubající Fanda na postu útočníka nezaboduje...
Pohledem trenérů: „JINÉ“ SPORTY
(Reflex online, 15. 5. 2009)
„Desetiletý kluk může nakopnout míč jako Nedvěd, malý hokejista může zvednout puk jako Jágr, kdežto dát smeč jako Lébl, to opravdu jde až v pozdějším věku...“
Helena Suková: TRÁPÍ MĚ TENISOVÁ ETIKETA
(Reflex online, 18. 5. 2009)
...dochází mi to: malá tenistka hraje pro rodiče divadlo. Aby nedostala vynadáno, že nebojuje, tak občas kulhá...
