Vánoce kdysi

Vyprávěl tehdy desetiletý kluk z jihočeské vesnice: „K večeři byla rybí polévka se spoustou jiker, po ní sulcovaná ryba, pak šišky, něco jako dukátové buchtičky, s rozinkami, mákem, polité cukrovým sirupem a máslem, potom kompot ze sušených karlátek a hrušek, nakonec cukroví z lineckého těsta. Dospělí pili čaj s rumem, děti odvar z kompotu. Žádné pivo ani víno nebo jiné nápoje. Hodně se vyprávělo, domů se vrátili lidi ze světa a líčili své zážitky. Když pak máti přinesla ošatku vybraných jablek, hrušek, vlašských ořechů a buráků, už jsme jídlem zmožení téměř usínali. Ale za chvíli se šlo na půlnoční a mráz venku nás probudil. Dárky jsme si nedávali, stromek jsme nemívali. Táta říkal: je vás osm dětí, dožijete se třeba šedesáti, a kdybyste každý ve své rodině vždy uřízli stromek, dá to za tu dobu půl hektaru lesa. Na půlnoční bylo v kostele plno, varhany bouřily, slovům nebylo rozumět, ale to nám nevadilo, mačkali jsme se vzadu pod kůrem. Zněl tu tlumený smích a holčičí pištění, jak dospělejší kluci škádlili holky.“

Vzpomínky tehdy šestileté dívky: „Tatínek měl firmu na výrobu umělých květin, bydleli jsme ve vile v Praze-Nuslích. Odpoledne jsem s naším šoférem rozvážela vánočky a bramborový salát do chudých rodin s dětmi. Večeřeli jsme až v deset večer, protože se čekalo na tetu a strýčka z Plzně. Měli obchod s módní konfekcí, prodávali až do sedmi večer, teprve pak jeli autem do Prahy. U dlouhého stolu v jídelně musel sedět sudý počet lidí. Byli tam dědeček, babička, rodiče, rodiny dvou matčin sester, moje mladší sestřička, já, kuchařka, vychovatelka, služka, zahradník, šofér. Menu bylo roky stejné: ryby v rosolu, rybí polévka, smažený kapr, bramborový salát; děti dostávaly telecí řízek. Pak byl kapr na černo s knedlíkem, bílé víno, káva, domácí dezert zvaný rumový drdol, nakonec cukroví a tažený štrúdl. Dámy si oblékly večerní róby, muži obleky. V otevřených dveřích do zimní zahrady stála ozdobená třímetrová jedlička. Dárky byly drahé, ženy dostávaly většinou šperky, my holky kromě hraček také. Večeře se dlouho protáhla, takže se na půlnoční nechodilo. K Vánocům patřila tradičně ještě na Boží hod návštěva odpoledního představení v Národním divadle.“

Dva dávné zážitky, z nichž je patrné: Vánoce byly, jsou a budou svátky hojnosti a stmelování rodin. Chudších i bohatších. Kluk z jihočeské selské rodiny nedostával dárky, zatímco dívka z pražské vily ano, ale to – jak vidno – nehraje v jejich vnímání svátečního večera roli. Podstatný rozdíl mezi Vánocemi tehdy a dnes může být nejspíš v tom, že dříve si lidi spolu více povídali. Bylo to i tím, že neměli například televizory?