... například před osmdesáti lety, když už jsme se letos věnovali osmičkovým výročím, se od těch dnešních pochopitelně lišily, ale jak se můžeme přesvědčit zase ne tak moc. Objevil jsem ve svých poznámkových blocích vzpomínky dvou pamětníků na vánoce roku 1928. Jsou nostalgicky podbarvené, což k Vánocům patří. Ostatně posuďte sami.
Vyprávěl tehdy desetiletý kluk z jihočeské vesnice: „K večeři byla rybí polévka se spoustou jiker, po ní sulcovaná ryba, pak šišky, něco jako dukátové buchtičky, s rozinkami, mákem, polité cukrovým sirupem a máslem, potom kompot ze sušených karlátek a hrušek, nakonec cukroví z lineckého těsta. Dospělí pili čaj s rumem, děti odvar z kompotu. Žádné pivo ani víno nebo jiné nápoje. Hodně se vyprávělo, domů se vrátili lidi ze světa a líčili své zážitky. Když pak máti přinesla ošatku vybraných jablek, hrušek, vlašských ořechů a buráků, už jsme jídlem zmožení téměř usínali. Ale za chvíli se šlo na půlnoční a mráz venku nás probudil. Dárky jsme si nedávali, stromek jsme nemívali. Táta říkal: je vás osm dětí, dožijete se třeba šedesáti, a kdybyste každý ve své rodině vždy uřízli stromek, dá to za tu dobu půl hektaru lesa. Na půlnoční bylo v kostele plno, varhany bouřily, slovům nebylo rozumět, ale to nám nevadilo, mačkali jsme se vzadu pod kůrem. Zněl tu tlumený smích a holčičí pištění, jak dospělejší kluci škádlili holky.“
Vzpomínky tehdy šestileté dívky: „Tatínek měl firmu na výrobu umělých květin, bydleli jsme ve vile v Praze-Nuslích. Odpoledne jsem s naším šoférem rozvážela vánočky a bramborový salát do chudých rodin s dětmi. Večeřeli jsme až v deset večer, protože se čekalo na tetu a strýčka z Plzně. Měli obchod s módní konfekcí, prodávali až do sedmi večer, teprve pak jeli autem do Prahy. U dlouhého stolu v jídelně musel sedět sudý počet lidí. Byli tam dědeček, babička, rodiče, rodiny dvou matčin sester, moje mladší sestřička, já, kuchařka, vychovatelka, služka, zahradník, šofér. Menu bylo roky stejné: ryby v rosolu, rybí polévka, smažený kapr, bramborový salát; děti dostávaly telecí řízek. Pak byl kapr na černo s knedlíkem, bílé víno, káva, domácí dezert zvaný rumový drdol, nakonec cukroví a tažený štrúdl. Dámy si oblékly večerní róby, muži obleky. V otevřených dveřích do zimní zahrady stála ozdobená třímetrová jedlička. Dárky byly drahé, ženy dostávaly většinou šperky, my holky kromě hraček také. Večeře se dlouho protáhla, takže se na půlnoční nechodilo. K Vánocům patřila tradičně ještě na Boží hod návštěva odpoledního představení v Národním divadle.“
Dva dávné zážitky, z nichž je patrné: Vánoce byly, jsou a budou svátky hojnosti a stmelování rodin. Chudších i bohatších. Kluk z jihočeské selské rodiny nedostával dárky, zatímco dívka z pražské vily ano, ale to – jak vidno – nehraje v jejich vnímání svátečního večera roli. Podstatný rozdíl mezi Vánocemi tehdy a dnes může být nejspíš v tom, že dříve si lidi spolu více povídali. Bylo to i tím, že neměli například televizory?
