Znám ho od jeho dorosteneckých let, takže si takový titulek mohu k dnešnímu jubilantovi dovolit. Vidím ho totiž coby asi šestnáctiletého v ligovém předzápase na Bohemce. Lilo, míč ztěžknul, a domácí dorostenci měli kopat trestňák, dobře ze dvaceti metrů. K míči se postavil hubený kluk...
. Brankář situaci podcenil a nechtěl postavit zeď. To se ale šeredně spletl. Hubeňour vyslal tou zablácenou koulí takovou žíní pod břevno, že se po ní gólman sotva stačil podívat. Tehdy si zřejmě pár tisíc diváků jméno střelce navždy zapamatovalo.
Antonín Panenka byl typický pražský fotbalista, technik, hračička. Kdepak silový fotbal; i když sílu v noze měl, viz výše zmíněná příhoda. Proto se jeho otec mohl při zápasech dorostu ukřičet: „Tondo, mezi beky! Musíš mezi beky!“ Ale křičel marně. Tonda nebyl žádný bijec, beran, a tak snad jen v tomhle tátu nikdy neposlechl. Mimochodem, za celou svou kariéru nedal nikdy gól hlavou, jako by už dopředu věděl, že mezi beky nemá co pohledávat.
Proto to měl taky věčně rozlité u trenéra Pospíchala, který uznával zejména silové hráče. „Já ti dám fotbalovýho básníka,“ vrčel trenérský kruťas, když takto novináři nazývali střelce slavné bělehradské penalty a na Bohemce s ním pořizovali rozhovory. Pospíchal uznával Panenkovy fotbalové kvality, ale tepal ho za to, že nechce bránit a na hřišti ani moc nebojuje. Tehdy pronesl jeden ze svých památných výroků: „Ligu můžeme vyhrát, ale jedině až Panenka odejde!“ A měl pravdu. Když se roku 1983 slavil u Botiče první a zatím poslední ligový titul, Tonda už dva roky hrál za vídeňský Rapid.
Na vršovický dloubák, bělehradskou penaltu, zlatou tečku za finálovým zápasem mistrovství Evropy 1976 má sice Panenka něco jako copyright, ale v naší lize jako první předvedl tenhle kousek jeho spoluhráč Štefan Ivančík. Stalo se tak na podzim 1975 v utkání s Lokomotivou Košice. Bohemka vedla 4:0 a měla kopat desítku. Panenka nehrál pro zranění, a tak trenér Musil zavolal do hřiště: „Pišto, jdi na to a dej dloubáka!“
Panenka skóroval penaltovým dloubákem o pár týdnů později na zájezdu v Egyptě, pak na jaře 1976 v lize proti Dukle a do třetice v Bělehradě proti Německu. Brankář Maier si pak dal jeho fotku na stěnu v garáži a házel do ní šipky. „Střelec se musí co nejrychleji rozběhnout, brankáře vyděsit, ten pak čeká strašnou ránu, a proto se vrhá k tyči. Jenomže místo bomby stačí míč jemně podseknout a pak se kochat jeho letem do sítě,“ vyprávěl Panenka jistě tisíckrát.
Byl pak stejný technik a skvělý střelec i v Rakousku. Tady si ho fanoušci taky zamilovali. Když se jednou na skok objevil v Praze, líčil, jak si pro něj jeden hoteliér dvakrát týdně létá malým letadlem z Alp do Vídně, aby pak dvě hodinky vyprávěl hotelovým hostům o fotbale. Přirozeně za honorář. V dobách socialistického sportu to znělo jako zpráva z jiné planety.
Proto je logické, že byl Antonín Panenka zvolen „klokanem století“ a nyní je prezidentem Bohemians 1905. Dnes mu přejme hodně zdraví a kromě toho i odvahy, aby se konečně odhodlal k operaci endoprotézy.
