Čtvrthodinka pouhá...

Čtvrthodinka pouhá...

Čtvrthodinka pouhá...

Necelých dvacet minut před koncem, za stavu 2:0, Polák nastřelil tyč. Kdyby dal gól, Turci by zcela jistě rezignovali a naši fotbalisté se stali národními hrdiny. Komentátoři by pak zařadili Česko k favoritům Eura, vedle Nizozemska, Portugalska či Španělska, a trenéra Karla Brücknera by vychvalovali do nebes jako úžasného stratéga. Ale stačila čtvrthodinka pouhá, a všechno bylo jinak.


Měl jsem z Turků před zápasem obavy, hlavně kvůli jejich temperamentu, tvrdosti a rychlosti. I v dresech na hřišti připomínají někdejší nájezdníky, z nichž měla Evropa po staletí hrůzu. A ejhle, celý první poločas to nebyli oni, po hřišti běhali ustrašení jedinci, s nimiž si naši zdánlivě až skoro bez námahy pohrávali. Předpovědi našich hráčů i fanoušků o jistém vítězství se začaly až podezřele snadno naplňovat. Koller, při jehož bránění byli soupeři v první půli bezradní, dal ukázkový gól hlavou. Další vstřelil po přestávce v pádu Plašil. Už jsme věřili, že se nemůže nic stát.
A pak se stalo. Turci zvolna stupňovali převahu v poli, vyšachovali naši obranu a přízemní střelou, na niž si brankář Čech sáhl, skórovali. Naši najednou nestíhali. Tenhle deficit nemohl být ve fyzické kondici, ale v hlavách. V českém týmu není totiž výrazná osobnost, jež by v nastalém zmatku spoluhráče ukočírovala. Chybí velký šéf. Takovou osobností není kapitán Ujfaluši, a ani nikdo ze záložníků, kteří tvoří hru. Obávám se, že by jí nebyl ani Rosický, kdyby hrál. Máme ji pouze v brance. A právě Petr Čech, údajně nejlepší brankář světa, ve chvíli nejmíň příhodné udělal hrubou chybu: mokrý míč nevyrazil, ale snažil se jej chytit. A tak jsme viděli, jak tři minuty před koncem daroval Turkům vyrovnávací gól. Načež ten vítězný turecký v samotném závěru byl hodně šťastný, míč letící do sítě se otřel o břevno... Můžeme se utěšovat tím, že Turci si za zlepšený výkon v posledních dvaceti minutách nezasloužili vyhrát, ale to je k ničemu.
Nechyboval však pouze Čech a naši hráči v poli, chyboval také trenér Brückner, byť musíme přiznat, že za šest let hru reprezentace pozvedl. Ve druhé půli měl vystřídat unaveného Kollera, kterého trápil sval, a poslat na hřiště odpočaté a rychlonohé hráče, třeba Svěrkoše či Baroše; navíc Vlčka pustil na trávník až příliš pozdě. Zklamaný fanoušek si může stokrát říkat, že nás potkala obrovská smůla, ale pravda je to z velmi malé části. Po Brücknerovi přijde nyní nový kouč a nutně musí omladit mužstvo. Přejme mu, aby byl minimálně tak úspěšný jako odcházející trenér, byť k němu byly občas výhrady.