Teď ještě trochu štěstí na hřišti

. V tom prvním by měl trenér Karel Brückner, nedávno zatracovaný a nyní opět velebený, dovést náš tým k úspěchu na letošním evropském turnaji pod Alpami. Ve druhém, o dva roky později, nový kouč, nejspíš Vítězslav Lavička, mužstvo mírně obmění a bude usilovat o zdar u Mysu Dobré naděje.
Je to hodně slibná perspektiva pro český fotbal i jeho fanoušky. Letos na Euru budeme hrát se Švýcary, Portugalci a Turky. Hráči považuji skupinu za hratelnou, jak se dnes hojně říká, a umějí si – stejně jako každý – představit horší los. Aby ne. Experti z řad trenérů či bývalých internacionálů jsou opatrnější, s jejich argumentem, že role favorita nám nikdy nesvědčila, lze souhlasit. Leč ono to platí obecně skoro vždy a pro každého: je přece lepší o sobě mírně pochybovat a pochybnosti vyrovnávat snahou o co nejlepší výkon.
Na počátku padla s trochou nadsázky zmínka o plánech, byť je jasné, že ve sportu se toho moc naplánovat nedá. Nicméně i tak jsou tyhle plány do jisté míry podloženy. Čím? Tím, jak se přes všechno, co v českém fotbalu kritizujeme, daří vychovávat talenty. Před týdnem „porazil“ Spartu dvěma góly dvacetiletý brněnský záložník Luboš Kalouda. Nyní se o víkendu blýskl stejně mladý teplický Jakub Mareš: proti Bohemians na první gól nahrál a druhý dal po samostatné akci. Víc než dobře nahradil rovněž dvacetiletého Martina Fenina, jenž nenastoupil kvůli karetnímu trestu. Kromě těchto tří juniorských vicemistrů světa běhají v lize další, stejně nadějní. A někteří už hrají v cizině, jako třeba stoper Jan Šimůnek v německém Wolfsburgu.
Z naší ligy časem odejdou, ale do českého fotbalu se budou vracet v národním týmu. Jako nyní Čech, Rosický, Koller a spol. Taková je realita a vlastně záruka budoucnosti našeho fotbalu. S tím jsme se vlastně již smířili. Až bude těmhle klukům pětadvacet, může je skvěle dirigovat dvaatřicetiletý Tomáš Rosický. Představit si v duchu takový tým, to je slibné a vůbec ne těžké.