V zimě, dešti a na těžkém terénu předvedli naši fotbalisté v utkání se Slováky solidní výkon, zvítězili zaslouženě 3:1, ale současně nelze říci, že zahráli oslnivě. I když akcí českého týmu, po nichž se tleskalo, bylo podstatně více než u soupeře. Slováci, v poli pohybliví i techničtí, si vyloženou gólovou šanci nevytvořili ani jednou...
. Našeho brankáře Blažka ohrozili jen dvakrát, jednou mu na brankové čáře pomohl Koller, podruhé ho nešťastně překonal obránce Kadlec.
Naši hráči měli nejméně čtyři velké šance ke skórování, ale Letná po nich gólově jásala pouze jednou. To když útočníkům ukázali recept krajní obránci: Pospěch ukázkově narazil míč Grygerovi, jenž jej skvěle zpracoval, vřítil se do šestnáctky a neomylně zamířil k tyči. Na konci druhé pohledné akce stál útočník Koller: po pasu Rosického udělal kličku brankáři, ale pak z nepříliš ostrého úhlu nedokázal skórovat do prázdné brány. Placírkou, leč levou nohou, kopl míč víc než metr mimo. Určitě se styděl. Střelci evropského formátu, máme-li ho za něj považovat, se tohle nesmí stát. Třetí akci, jež stojí za zmínku, vypracoval Baroš svým jediným sólovým únikem, kdy zamotal hlavu obráncům, ale ti jeho střelu posléze srazili na roh. A u čtvrté akce byl v hlavní roli nejdříve Koller, jenž patičkou uvolnil Pospěcha, načež ten vyslal nechytatelnou střelu levačkou do břevna.
Druhý náš gól padl kuriózně. Brankář Čontofalský se ve vzduchu srazil s obráncem Čechem, po krkolomném pádu mu vypadl míč z rukou tak nešťastně, že jej „hodil“ k nohám pak již snadno skórujícího Kuliče. Slováci po zápase namítali, že náš útočník jemně obránce přistrčil, takže nebýt toho, ke srážce by nedošlo a ani gól by nepadl. Je to možné.
Při třetí brance Slováci odvrátili míč před nabíhajícího Rosického, který jej levačkou bez otálení poslal po zemi do sítě. Vystřelil dobře, ale šlo spíš o náhodnou, nikoliv vypracovanou šanci. Proto nelze gólově přesvědčivé vítězství nad Slováky přeceňovat, jakkoliv nás těší.
Za zmínku stojí hra útočníků Kollera a Baroše. Nezklamali, ale ani nenadchli a do optimální formy mají daleko. Proto se nedivím, jsou-li ve svých klubech náhradníky. V nabitých západoevropských ligách, francouzskou nevyjímaje, hraje totiž každý na své triko. To ale neplatí v naší reprezentaci, v níž oba dostávají stabilně šanci od otcovského trenéra Brücknera a kamarádi spoluhráči jim rádi a často přihrávají. Tím nechci říci, že je to špatně. Naopak! Kde jinde mají najít ztracenou sebejistotu. Špatné může být leda to, že se ve svých klubech o místo v sestavě aktivně nervou. Alespoň to tak vypadá, byť nemusím mít pravdu. Třeba to dělají, ale není jim přáno. Vzdávat by to ale neměli. Stále v nich něco je!
