Před více než dvěma týdny jste na tomhle místě mohli číst dramaticky znějící esemesku od ostravské cestovatelky, lékařky Karin Pavloskové. Psala ji ve chvíli naprostého vyčerpání, kdy na dvanáctimetrové plachetnici, do níž po ztroskotání a chvatné opravě stále teklo, doplula ve dvoučlenné posádce k břehům Madagaskaru a odtud se chystala riskantně pokračovat až do Kapského Města...
Před více než dvěma týdny jste na tomhle místě mohli číst dramaticky znějící esemesku od ostravské cestovatelky, lékařky Karin Pavloskové (DOPLULA UŽ KARIN DO AFRIKY?). Psala ji ve chvíli naprostého vyčerpání, kdy na dvanáctimetrové plachetnici, do níž po ztroskotání a chvatné opravě stále teklo, doplula ve dvoučlenné posádce k břehům Madagaskaru a odtud se chystala riskantně pokračovat až do Kapského Města...
Nyní je Karin již několik dní doma v Ostravě-Porubě, pracuje opět v nemocnici, a tak ve stručnosti vylíčila, co vše v těch nejhorších dnech a týdnech prožila. Mimochodem, když tehdy posílala tu děsivou SMS do Reflexu, napsala domů, jak dobře na lodi vaří a jak se má úžasně (!), a současně instruovala známého, co vše by měl udělat, kdyby už nikdy na pevninu nedoplula...
„Ztroskotali jsme při kotvení na souostroví korálových atolů poněkud symbolického názvu Chaos v Indickém oceánu. V náhlé noční bouři ve tři hodiny se ozvala rána, loď se zatřásla a trčela na útesech. Voda dovnitř stoupala rychle a brzy byla až ke kolenům. Kapitán a majitel lodi Petr Mužík se potápěl k dírám v lodi a ucpával je, já vylévala kbelíkem vodu, která zvolna vítězila! V naprosté tmě jsme prožili dvě hodiny strašlivého pekla. ‚May day! May day, jestli nedorazíte do hodiny, loď ztratíme!‘ stačili jsme ještě vysílat. Jachtaři z pět mil vzdáleného ostrova přijeli naštěstí za svítání a měli i benzínové vodní čerpadlo! Třebaže jsme loď vytáhli na břeh a šest velkých prasklin opravili, voda stejně dál vnikala dovnitř. My však museli pokračovat v cestě a rozhodnout se – buď pojedeme na Maledivy asi tři sta mil, anebo na Madagaskar tisíc šest set mil. Volili jsme druhou možnost a pluli třináct dní. Zažili jsme několik bouří, z nichž jedna trvala třicet šest hodin a vítr měl až stokilometrovou rychlost. U kormidla jsme se ve dne i v noci střídali po třech hodinách, kromě toho taky čerpali vodu z podpalubí a – modlili se.
Na Madagaskaru jsme však nenašli místo k opravě lodi, a tak byla před námi další cesta s „invalidní“ lodí, tisíc pět set mil do Kapského Města, kde Petr Mužík převážnou část roku žije. Je původem Čech, jeho otec zakládal v celé Jižní Africe Baťovy firmy, a patří k nejznámějším jachtařům v této části světa. O milovanou loď Shoestring – v překladu tkanička od bot, Baťovec se nezapře – nechtěl přijít. Jenomže problémů neubývalo. Místo jihovýchodního pasátu, jenž tady normálně fouká, nám po většinu času vanul protivítr. Bojovali jsme, a i když Tkanička přežila ztroskotání i bouře a my věřili, že je opravdu silná loď, nakonec nás do přístavu v Jižní Africe odtáhl člun záchranářů NSRI, což je zdejší dobře fungující dobrovolná organizace. Bez motoru bychom v provozu velkého přístavu nemohli manévrovat. Nakonec tedy vše dobře dopadlo a místní jachtaři, kteří náš příběh sledovali na rádiu, připravili velké uvítání. A to přímo královské nás čekalo ještě v jachtařském Royal clubu.“
Tak končí další část plavby kolem světa odvážné cestovatelky a také jachtařské kapitánky Karin. O tom, co všechno při ní zažila, začíná psát ve své již třetí cestovatelské knížce.
