V neděli sláva, v pondělí hnůj

V neděli sláva, v pondělí hnůj

V neděli sláva, v pondělí hnůj

Letošní Velká pardubická. Na Taxisově příkopu se smrtelně zranil favorizovaný kůň Cieszymir... Je to důvod k odsuzování dostihového sportu? Není, byť občas slýcháme, že turf je snobská záležitost, při níž umírají nebo jsou týráni koně. Dostihy jsou totiž součástí kulturního dědictví lidstva a zároveň důvodem, proč dnes chovat tohoto ušlechtilého tvora, kterého už nepotřebujeme coby každodenního pomocníka v práci. Bez dostihů by chov koní ztratil smysl, žili by asi jen v zoo.

Letošní Velká pardubická. Na Taxisově příkopu se smrtelně zranil favorizovaný kůň Cieszymir... Je to důvod k odsuzování dostihového sportu? Není, byť občas slýcháme, že turf je snobská záležitost, při níž umírají nebo jsou týráni koně. Dostihy jsou totiž součástí kulturního dědictví lidstva a zároveň důvodem, proč dnes chovat tohoto ušlechtilého tvora, kterého už nepotřebujeme coby každodenního pomocníka v práci. Bez dostihů by chov koní ztratil smysl, žili by asi jen v zoo.
„Velká“ umí být krutá a v celé své slavné historii od roku 1874 zaznamenala vedle triumfů i mnoho tragédií, úmrtí koní i jezdců (nejznámější byl skon Rudolfa Popplera v roce 1932). Ostatně v kvalifikaci pro tento závod se letos v srpnu Josef Váňa, jeho pětinásobný vítěz, neudržel v sedle, spadl, naštípl si krční obratel a mohl mluvit o velkém štěstí v neštěstí; v první chvíli totiž ochrnul a nemohl se postavit na nohy. Ale o tom už bylo řečeno mnohé. Stejně jako o jeho váhání, ještě do minulého týdne, zda by to s nedoléčeným obratlem neměl přece jen zkusit.
Znám se s Josefem Váňou přes deset let, a tak ho vidím s manželkou Pavlou, jak kdysi po založení trenérského eseročka úřadovali u kuchyňského stolu v nevelkém bytě 3+1 bývalé jezeďácké bytovky na samotě Bohuslav v zapomenuté končině Karlovarska. Pak jsem je sledoval, jak postupně rozšiřují svou klientelu, až majitelé koní pochopili, že oni dva dokáží ve zdejším kopcovitém a přírodním terénu nejen vychovat šampióny, ale i uzdravovat pochroumané a leckdy odepisované koníky.
Navštívil jsem Váňovy letos na jaře, ale to již bydleli ve svém zbrusu novém domě v nedaleké obci Chyše. Josef, jenž je zde mimochodem místostarostou, samozřejmě mluvil o tom, že letos v Pardubicích poběží ve „Velké“ se svým šestnáctiletým synem. Těkavé oči mu svítily, rychlou mluvu doprovázel sebevědomý úsměv. Proč se nakonec s malým Pepčou, o hlavu větším než táta, neutkal, to přece víme.
Víme také, jak dopadl 117. ročník nejtěžšího překážkového dostihu evropského kontinentu: vyhrála klisna Sixteen s Dušanem Andrésem před loňským vítězem Decent Fellowem, kterého sedlal Tomáš Hurt, ale oba koně jsou v tréninku u Váňových; třetí byla Eliška Přemyslova s Pavlem Kašným, kdysi dlouholetým jezdcem u Váňových. Pátý doběhl Juventus, další kůň z jejich stáje, sedlaný Váňou juniorem. Čili v dotovaném pořadí do pátého místa se mezi Váňovce, počítáme-li k nim trochu i Kašného, vklínil jen francouzský kůň Ivoire de Beaulieu se žokejem Keithem Mercerem na čtvrtém místě. Proto může za pár dní již pětapadesátiletý žokej i trenér mluvit o obrovském rodinném triumfu.
Co však nevíme, přesněji co si kromě „koňáků“ málokdo uvědomí, že po neděli plné triumfů přijde pondělí, kdy i ten nejslavnější žokej či trenér musí ráno obléknout pracovní šat, aby jako každý jiný den nastoupil do stáje. „V neděli jsi slavný, ale v pondělí máš už zase ruce od hnoje, i to je náš chleba,“ řekl mi kdysi Josef Váňa.