Když smrt obchází hřiště

Když smrt obchází hřiště

Když smrt obchází hřiště

Fotbal zažil smutný týden i víkend. Minulé úterý zemřel fotbalista FC Sevilla Antonio Puerta (22), v sobotu legenda československého fotbalu Viliam Schrojf (76) a o den později trenér Vlastislav Mareček (41). Úmrtí patří k životu stejně jako narození, ale i když tohle víme, stejně nás v onu chvíli zpráva o té neodvratné definitivnosti zaskočí. Najednou je tu skutečně konec příběhu...


U Viliama Schrojfa to byl příběh bohatý a dlouho krásný. Rodák z Prahy začínal v Admiře XIII, malém a dávno zaniklém klubu na rozhraní Strašnic a Vršovic, do velkého fotbalu vstoupil na vojně v olomouckých Křídlech vlasti, odkud zamířil do Slovanu Bratislava. V reprezentaci měl životní formu na světovém šampionátu v Chile 1962, zasloužil se o náš postup do finále a byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje. Po odchodu z ligové scény stál v brance i po padesátce. Poslední roky, kdy nebyl zcela zdráv, pomáhal synovi v obchodě se sportovním zbožím a občas si posteskl, že v Čechách se na něho zapomnělo a Slováci ho tak úplně nepřijali. Například při jeho pětasedmdesátinách si na něho nevzpomněl ani Slovan Bratislava, ani Slovenský fotbalový svaz. Přitom ho UEFA v roce 2003 zařadila do širší nominace v anketě o nejlepšího fotbalistu půlstoletí...
Vlastislav Mareček působil jako hráč v Kunovicích, první ligu nikdy nehrál, ale stal se znamenitým trenérem. Před lety, kdy ho fotbalová veřejnost prakticky neznala, o něm třeba s velkým respektem hovořil internacionál Jan Berger, který trénoval dorost Sparty. Tehdy trenér Mareček vedl dorostence Zlína. Brzy byl asistentem u reprezentační šestnáctky a osmnáctky, naposledy působil u jednadvacítky. Jako ligový kouč začínal rovněž ve Zlíně, odtud přešel do Teplic, kde své působení musel vloni ze zdravotních důvodů ukončit. Mezitím se o něm hovořilo jako o možném trenérovi ve Spartě, což je ve fotbalových kruzích nejstručnější ocenění kvality. Marečkův boj s rakovinou měl dva poločasy, v prvním vyhrál, ale ve druhém navzdory své statečnosti podlehl.
Antonio Puerta, talentovaný záložník Sevilly, se na jaře svým gólem zasloužil o zisk Poháru UEFA, a tak dostával nabídky k přestupům od předních evropských klubů. Ve svém posledním utkání náhle po půlhodině hry upadl na trávník, pak se ještě zvedl a odešel do šatny, ale tam opět zkolaboval. Po převozu do nemocnice ho při životě udržovaly přístroje, ale dokázaly to jen tři dny...
V posledních letech umírají mladí a jistě kvalitně trénovaní sportovci. Připomeňme si obzvlášť rok 2004, kdy takový osud potkal lotyšského hokejistu Žoltokse, jeho basketbalového krajana Jumikise, maďarského fotbalistu Féhera a brazilského fotbalistu Serginha. O rok dříve pak svět obletěly televizní záběry skonu kamerunského fotbalisty jménem Marc-Vivien Foe...
Jestliže se ptáme, proč k tomu dochází, odpověď není složitá. „Nastoupit do utkání s virózou se považuje za hrdinství, někdy i za projev kolektivní sounáležitosti, nenechat spoluhráče ve štychu. Je tu i obava ze ztráty místa v sestavě, někdy může být motivací finanční prémie. Roli hraje i neznalost a také hrubé podcenění faktu, že virus při zvýšené námaze může zasáhnout srdce či jiný orgán a způsobí tam trvalou a přitom nikoliv hned viditelnou neplechu.“ Tolik argumenty lékařů, bohužel stále málo vnímané. Často zde hrají odsouzeníhodnou roli i sportovní novináři, kteří rovněž z neznalosti takové počínání sportovců v médiích glorifikují.