Mluví se o něm jako o legendě: působil ve Francii i Anglii, hrál stabilně za reprezentaci a po jedenácti letech se vrátil do Slavie. Poslední roky ho však trápila zranění, a proto nepokračoval v zahraničním angažmá. Červenobílý fotbal oživil svým umem, ale teprve se s týmem sžívá.
Ve středečním utkání Ligy mistrů však školácky přišel o míč, takže hráčům Žiliny daroval velkou šanci. Kdyby ji na stavu 0:0, pouhých jedenáct minut před koncem, využili, slávisté by zřejmě prohráli. Na legendu Šmicra by se pak snesl jistě ohromný příval kritiky.
Pořádně mi zatrnulo při té situaci a hned jsem si vzpomněl na nedávný výrok paní Šmicrové o tom, že možná nebylo vhodné vracet se do české ligy, že totiž když se manželovi nebude dařit, místo uznání přijdou hned nadávky. Žilina naštěstí gól nedala, takže se manželčina prognóza nenaplnila. Vladimír měl tedy notnou dávku štěstí, ale zároveň ve stejném zápase i smůlu, když fauloval a uviděl žlutou kartu, v Lize mistrů již druhou. Následkem toho nemůže nastoupit v dalším utkání: 15. srpna proti Ajaxu Amsterdam na jeho hřišti. Škoda, tady by byly jeho zkušenosti víc než potřebné. Kéž by si vše vynahradil v odvetě 29. srpna v Praze.
Jinak ovšem souboj druhého předkola Ligy mistrů mezi Slavií a Žilinou provázelo několik silně nervózních a dramatických okolností. Debaty kolem neuskutečněného TV-přenosu, kritika vysokých cen vstupenek, obavy klubu z nízkého počtu diváků na Strahově (pak jich přišlo přes 11 tisíc), aby nakonec vše korunoval nervově vyčerpávající samotný průběh zápasu, prodloužení i penaltového rozstřelu. V něm Slavia ztratila vedení 2:0 a nechybělo mnoho, aby přišla i o postup. Fandit Slavii, klubu s tím krásným, slavnou historií vonícím dresem, musí být často až přímo mučivým náporem na nervovou soustavu. A zdá se, že poslední dobou si tuhle zátěž její fanoušci „dopřávají“ v každém zápase.
