Je tomu pět let, co jsme se rozloučili s největší postavou našich fotbalových dějin. Josef Bican zemřel dvanáctého a pohřeb měl dvacátého prosince 2001, dožil se osmaosmdesáti let a s výjimkou posledních měsíců byl vždy plný energie. Novináři se ho často ptali na srovnání fotbalu kdysi a nyní a on jim rovněž často opakoval, že není rozdíl mezi šancí před padesáti lety a dnes, ale u dnešních hráčů je to horší s jejich proměňováním.
Protože on z pěti šancí proměnil čtyři, a když měl dobrou náladu, tvrdil, že z deseti šancí dal devět gólů. Až to chvílemi vyznívalo jako hrabalovské pábení. Branky ovšem střílet uměl, za celý život, ve všech zápasech, od reprezentačních až po přípravné, jich dal údajně na pět tisíc. A sečteme-li jen ty ligové – z Rakouska a Československa – dostaneme se k číslu 518. Tolik gólů v ligové soutěži nedali ani Pelé či nedávno zemřelý Puskás, zkrátka nikdo na světě.
Rád jsem se s ním bavil o jeho životě, dětství a mládí ve Vídni. Jeho maminka byla vídeňská Češka a tatínek ji poznal, když se z rodných jižních Čech vydal do hlavního města c. a k. mocnářství za prací. Byl také skvělý fotbalista, hrál ligu za vídeňskou Herthu, ale když ho protihráč nešťastně zasáhl kopačkou do ledviny, za dva týdny na následky vnitřního zranění zemřel. Vdova zůstala sama se třemi syny, prostřednímu Josefovi, řečenému Pepi, bylo osm let… Žili v chudobě, takže po otcově smrti již nikdy nedostal na vánoce hračku. Přál si hlavně míč, jako všichni kluci, ale marně. Nebyl však sám, proto si hoši tehdy vyráběli takzvané hadráky – z novin, starých punčoch a provázků. A nejen ti vídeňští. Jak mi líčil slavný brankář František Plánička, původem z pražského Bubenče, tohle umění ovládali i kluci u nás.
Rád jsem poslouchal Bicanovo vyprávění o tom, jak trávil prázdniny u babičky a dědečka v Sedlici u Blatné. Tehdy to byla velmi rozšířená rekreace dětí vídeňských Čechů, kteří měli ve své domovině příbuzné. Z Vídně vyjížděly zvláštní vlaky, za Velenicemi stavěly na každé mezi, kde už na malé cestující čekaly tetičky či babičky. A na konci prázdnin zase vlaky odvezly děti domů. Tohle propojení někdejšího Rakouska-Uherska s Československem probíhalo i ve třicátých letech, což dnes ví málokdo. Na prázdniny v Sedlici vzpomínal Bican celý život. Tady ho dědeček naučil rybařit, byť pytlačili, tady měl spoustu kamarádů. Jezdil sem i coby dvacetiletý mladík, kdy již hrál za slavný rakouský wunderteam. Jednou posílil místní tým v zápase proti dorostencům z Kolína, kteří za obcí stanovali. Když v úvodu třikrát prokličkoval obranou a dal tři góly, soupeři odmítli ve hře pokračovat, až si posléze vynutili podmínku: tenhle hráč musí hrát jen v obraně. Po více než padesáti letech mi o tom nadšeně napsal jeden z aktérů utkání… Do Sedlice přijeli v létě roku 1935 činovníci Slavie i Sparty, shodou okolností ve stejný den (!), aby Pepiho získali. Slávisté však dorazili dříve, protože prý cestou neobědvali, a po předložení podmínek se rukoudáním obě strany dohodly na přestupu. Bez smlouvy či podpisu. Automobil sparťanů dorazil hodinu po odjezdu slávistů, a třebaže nabízeli podmínky dvojnásobně výhodnější, Bican je odmítl. Své slovo dal již Slavii.
Mohl si právem stěžovat na osud, protože v době, kdy měl vrcholnou formu, zuřila 2. světová válka, nekonaly se světové šampionáty, nehrály mezistátní zápasy. Na sklonku života se však přece jen dočkal satisfakce. Například v lednu 2001 ho Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků pozvala do německého Rothenburgu na setkání světových osobností fotbalu. Tady potkal Beckenbauera, Hitzfelda a Collinu, ale hlavně převzal trofej „Král světových ligových střelců“; až za ním skončili Brazilci Pelé a Romario. Když za ocenění celému shromáždění děkoval svou milou vídeňskou němčinou, jako by tím dával svůj poslední gól. Životní gól velkého fotbalisty a charakterního člověka.
