Lidské oko je na ofsajd pomalé

Při sympoziu Unie evropských fotbalových trenérů minulý týden v Praze hodnotil trenér české reprezentace Karel Brückner hru našeho týmu na šampionátu v Německu, ale také se zajímavě dotkl přetrvávajících problémů s posuzování ofsajdu. „Než bych pustil jeden ofsajd, který není, raději jich odpískám deset!“ řeklo prý Brücknerovi několik mužů s píšťalou. To je ovšem pro hráče a diváky katastrofa. Vida, proto nepadají góly! Je to opravdu potíž.

Při sympoziu Unie evropských fotbalových trenérů minulý týden v Praze hodnotil trenér české reprezentace Karel Brückner hru našeho týmu na šampionátu v Německu, ale také se zajímavě dotkl přetrvávajících problémů s posuzování ofsajdu.
„Než bych pustil jeden ofsajd, který není, raději jich odpískám deset!“ řeklo prý Brücknerovi několik mužů s píšťalou. To je ovšem pro hráče a diváky katastrofa. Vida, proto nepadají góly! Je to opravdu potíž. Hraniční ofsajdy nelze totiž rychle posoudit lidským okem. Aby asistent rozhodčího stačil zrakem zpracovat moment, kdy hráč přihrává, a zároveň říci, zda jeho spoluhráč v tom zlomku vteřiny byl či nebyl v ofsajdu, zejména není-li on sám, tedy muž s praporkem, na úrovni bránících borců – to je úkol nadlidský, co do rychlostí reakcí, jejich vyhodnocení a zpracování v mozku.
Současně platící pravidlo o ofsajdu vzniklo v roce 1925. Je víc než jisté, že tehdy byl fotbal mnohem pomalejší. Proto tenkrát neměli rozhodčí s ofsajdem tolik problémů. Ostatně stačí se podívat i na zápasy ze 70. let, občas dávají na Eurosportu archivní záběry z PMEZ či MS. To přímo žasnete, jaký se hrál před třiceti lety pěší fotbal.
Vidím stále novinový článek, v němž Brückner zhruba před dvěma lety navrhoval zrušení ofsajdu. To by však bylo příliš neuvážené. Zřejmě si to uvědomil, a proto nyní hovoří o prodloužení ofsajdové hranice o 20 centimetrů. Útočník by mohl být o kousek před obráncem a neporušil by ofsajdové pravidlo. To zní rozumně, podpořilo by to snahu o útočení, přičemž bránící hráč by tak malou ztrátu, dvacet čísel, mohl svou rychlostí ještě smazat.
Pak lze ovšem také řešit ofsajdové těžkosti s pomocí techniky. Pozoruhodný způsob zkoušeli vloni ve Švédsku. Pohyb týmů i míče sledovali zařízením, kdy kamery na čtyřech místech hřiště snímaly najednou všechny hráče, přes centrální počítači odhalily každý sebemenší ofsajd a informovaly o něm hlavního rozhodčího. Ihned mu vibroval náramek…
Experiment ale ještě nebyl uzavřen a vyhodnocen. Navíc si lze těžko představit, že se tak nákladné zařízení bude brzy používat na hřištích okresního přeboru. Proto se mi zdá ono Brücknerovo dvaceticentimetrové uvolnění mnohem přijatelnější. Leč fotbal je hra konzervativní, takže si můžeme být jisti: změn pravidla o ofsajdu se hned tak nedočkáme.