Viděl jsem do středečního večera všechny zápasy mistrovství světa a ten náš s Američany v Gelsenkirchenu na vlastní oči. Zaměřil jsem se zejména na tvořivé hráče, kvůli nimž většina z nás chodí na fotbal. Máte-li totiž na jednom turnaji v jednu dobu světové hvězdy od Brazilce Ronaldinha po Francouze Zidaneho pěkně pohromadě, je takové srovnávání hodně objektivní. Žádné velké nadšení z jejich výkonů se mě však zatím nezmocnilo – s výjimkou Čechů!
Máme často sklony podceňovat kvalitu našich fotbalistů. Je to dáno jak nevalnou úrovní domácí ligy, tak i nevěrohodností výsledků, často upečených v zákulisí mezi činovníky a podplacenými rozhodčími. O našich nejlepších hráčích, reprezentantech, kteří se prosazují ve špičkových evropských klubech většinou čteme v novinách, nanejvýš je tu a tam spatříme v televizi. Nicméně nějak pořád nevěříme, že ti chlapci z našeho fotbalu by mohli být opravdu světoví. A oni opravdu světoví jsou. Tři české do góly do sítě USA byly naprosto ukázkové. Nemá cenu je znovu popisovat, jistě si je pamatujeme. Ale přesto připomenu ten třetí a určitě nejkrásnější – Nedvěd uvolnil kolmou přihrávkou Rosického, ten pronikl obranou, míč jako přilepený u kopaček, s hlavou nahoře, aby sledoval situaci, a v pravý čas kolem vybíhajícího brankáře mu šajtlí poslal míč za záda.
Gól, jejž vstřelil Brazilec Kaká do sítě Chorvatska točenou střelou z osmnácti metrů, byl také pohledný, ale ne tolik nápaditý. Branka Němců proti Polsku v utkání zatím nejvyššího tempa, jež padla po jednoduché akci, byla rovněž hezká, ale ne tak elegantní.
Kdyby gól „a la Rosický“ dal momentálně nejlepší hráč světa Ronaldinho (on sice raději kope placírkou než šajtlí), média by šílela mnohem více. Náš kouzelník s míčem je však na nejlepší cestě být podobně slavný. Ostatně druhý den po zápase přijel na trénink našeho celku do Westerburgu brazilský rozhlasový štáb. Mladičký redaktor Rosického poznal, zatímco měl potíž rozeznat Nedvěda a Plašila (což mu u blonďáků se kšticí andílků lze odpustit). Jinak hned pěl ódy na hru našeho týmu a pravil dokonce, že Brazilci se Čechů obávají, což trenér Brückner komentoval s nadhledem: „My si takové komplimenty skládáme navzájem!“ Čili z toho nebyl perplex, ale určitě se mu to poslouchalo dobře.
Nedvědův výkon v úvodním zápase hodnotím nepatrně výše než Rosického, jenž byl asi dvacet minut nezvykle nervózní. Vysvětlení? O osm let starší Nedvěd toho má za sebou v kariéře mnohem více. Brilantní byla rovněž hra Grygery, Rozehnala, Plašila a samozřejmě Kollera do fatálního zranění… A ještě připojím jeden osobní postřeh z Westerburgu. To, že zdejší školní mládež, zejména dívenky, freneticky vítala náš tým při příjezdu na trénink, nebylo vůbec divné. Jestliže ale dva postarší solidní pánové za bránou stadiónu tleskají a volají „Bravóóó!“, je to důkaz o upřímném nadšení Němců ze hry Čechů. Což je hodně cenná zpráva.
