Pár lidí mě jemně upozornilo, že mé texty jsou příliš kritické a negativně vyznívající. Až to prý čtenáře nemůže bavit. Sport je přece věc radostná a pozitivní, a tak ať prý uberu. Inu, dobrá, pokusím se více chválit. Třebaže původně jsem chtěl otevřít zásuvku s několika průšvihy. Ty, jestli dovolíte přece jen zmíním, ale skoro bez komentáře, a pak už budu opravdu hodný.
Tak mě třeba zaujal na stránkách Sportu popis faulu Karla Poborského na brankáře „béčka“ Sparty Zdeňka Zlámala v závěru druholigového utkání. Údajně brutální nakopnutí přes achillovky. Když jsem se začal o událost blíže zajímat, na Letné mi pravili, že redaktorovi vše zveličil otec postiženého a že nešlo o nakopnutí jako spíš o strčení, po němž následovalo brankářovo nešťastné došlápnutí. Dost, dál nic neříkám.
Nebo Závod míru. Chtěl jsem se detailněji zmínit o člověku, který jej dnes po roční přestávce opět spoluorganizuje a přitom je na čertovském seznamu StB a navíc se s každým, kdo mu tuhle agentskou minulost připomene, soudí. Ve při pak vyhrává, protože mu pomáhá úžasný paragraf na ochranu osobnosti. Dost, i o tomhle končím.
A zase fotbal. Přál bych vám (nebo spíš ne) vidět roztrpčeného předsedu disciplinárky Alexandra Karolyiho, když mi líčil své zklamání po zasedání komise s mluvkou Řepkou a jihlavským trenérem Večeřou. Ten nebetyčný fotbalový alibismus! Inteligentní Večeřa nedovedl přímo říct: Ano, tím kreténem myslel Řepka mě! Místo toho mluvil vágně, možná myslel na to, že otevřenost by mu v budoucnu mohla překazit případné angažmá ve Spartě. Dost, už mlčím.
Takže teď přijde ta chvála! Vidět božskou Martinu Navrátilovou hrát na Štvanici na nádherné antuce a v jarním slunci – to je něco. Její předpisově učebnicové údery a radost ze hry. Udělal jsem si to potěšení a zavítal do jinak nezdravého tenisového areálu, kam se ukládá smog z nedaleké děsivě frekventované magistrály. A taky se mi vybavilo, jak před dvaceti lety, na což kdekdo vzpomíná, tady Martina hrála za USA, a o její lesbické orientaci se tak nějak šeptalo, jako že je to, no… A vidíte, dneska to nikomu ani nepřijde. To je taky velké plus.
A nakonec o lízátkách. Blíží se Všesokolský slet, a tak mě napadlo, abych se pozeptal, jestli vedle tradičních sokolských bašt vznikají také nové sokolské jednoty. Dostal jsem tip: Sokol Milín II na Příbramsku. Knihovnice místní obecní knihovny a novopečená sokolská starostka Jitka Slancová mi líčila, jak zdejší sokolské volejbalisty, nohejbalisty a další členy již dlouho štvali místní sokolští fotbalisti. Nárokovali si pro sebe desetitisíce obecních dotací, takže na ostatní nic nezbylo. A tak se „ti druzí“ loni osamostatnili a tento týden měli druhou valnou hromadu. Paní starostka si na ni připravila netradiční projev a pro každého ze šedesáti šesti členů koupila lízátko.
