nahoru

Hledá se boháč, jenž sám sobě postaví pomník

Pavel Kovář 7. března 2006 • 09:12

Takto by mohl začít inzerát k oslovení a nalákání zakladatele a nejlépe i vlastníka nově vzniklého muzea sportu. Stánek sportovní slávy totiž naší zemi chybí. Nelze říci, že by to byl projekt komerčně úspěšný, ale… Například výstavu „FOTBAL! 1934-2004“ v budově Národního muzea navštívilo za pět měsíců přes sto padesát tisíc lidí. To není málo.


Tedy ono existuje Tyršovo muzeum tělesné výchovy a sportu, spadá pod Národní muzeum a sídlí v Národním zemědělském muzeu. Ocitlo se tady nedávno a z nouze. Raději mu ani neříkejme Tyršovo, byť je to oficiální název. Jak známo, Miroslav Tyrš byl zakladatelem České obce sokolské, a tudíž je svým způsobem prvním českým sportovcem v historii, ale především byl Sokolem. A tohle muzeum sportu léta sídlilo na Újezdě v Tyršově domě (odtud i název), ale muselo se vystěhovat. Důvod? Objekt byl po listopadu 1989 vrácen České obci sokolské, která však potřebuje peníze, a proto svůj dům komerčně využívá. Odsuzovat Sokoly za to, že vystěhovali muzeum sportu a dokonce zrušili i svou stálou sokolskou expozici, je sice možné, ale na druhou stranu… Zkrátka doba je taková.
Ale zpátky k „bludnému“ muzeu sportu. Je muzeem jednak nevelkým (pracuje tu jen hrstka obětavých lidí), a jednak muzeem napůl. Má totiž knihovnu i studovnu pro badatele, ale nemá žádné výstavní prostory. Proto muselo všechny exponáty zavřít do depozitáře v Terezíně. A že tam jsou unikátní exempláře. Pláničkův brankářský svetr. Míč, s nímž se hrálo finále fotbalového mistrovství světa 1934. Trofeje i pozůstalost světoznámého tenisty Karla Koželuha. Tyršova knihovna. Úžasná sbírka dobových fotografií ze všech sportů. A tak dále… Pouze občas, zpravidla dvakrát do roka, uspořádá muzeum nějakou výstavu, na níž něco ze svých klenotů ukáže veřejnosti.
Není proto divu, že jednotlivé sporty pocítily nutnost pochlubit se svou minulostí, takže si založily vlastní síně slávy. Hokej v Sazka Aréně, fotbal v sídle svazu na Strahově. Není to však bez kazu. Do Sazka Arény se návštěvník musí objednat. Do strahovského sídla lze sice přijít bez objednání, ale expozice je na chodbách a není příliš velká. Pak už jen existuje Krkonošské muzeum v Jilemnici se stálým oddělením dějin lyžování, a to je všechno. Tenis o svém muzejním svatostánku zatím jen neurčitě mluvil.
A proto se hledá onen boháč, nejlépe majitel rozsáhlého paláce. V jednom patře by zřídil expozici fotbalu, v dalším hokeje, pak samozřejmě atletiky, tenisu, lyžování, atd. Představa je to však ideální, nebo spíš idealistická. Kdyby ale ti bohatší z nás byli jen trochu osvícenější… Přitom stačí pohledět do dějin. Hrabě Jan Petr Straka z Nedobylic a Libčan chtěl podporovat chudou českou mládež, proto v 19. století koupil pozemek, na němž postavil Strakovu akademii, kde mladí studovali a sportovali až do roku 1938, a dnes tu úřaduje česká vláda. Jméno pana hraběte tak dosud žije. Nebo jiný příklad: stavitel a architekt Josef Hlávka se vyučil zedníkem, ale byl pracovitý a úspěšný a svůj obrovský majetek věnoval nadaci, kterou založil a ona dodnes funguje.
Najde skomírající české sportovní muzejnictví své Straky či Hlávky? Co kdyby se například domluvili a spojili Jaromír Jágr s Pavlem Nedvědem?