Tempaři mají zpravidla smůlu

Tak to ve sportu chodí. Vytrvalost je nutná i užitečná, ale chybí-li k ní výbušná rychlost, může leckdy veškeré úsilí přijít vniveč… To je stará věc a potvrzuje se i nyní na zimní olympiádě v Turínu. O tom by mohl vyprávět hlavně Lukáš Bauer a trochu i Kateřina Neumannová. Leč v dějinách sportu je takových příběhů habaděj.


Nabízí se jeden přímo učebnicový, zhruba čtyřicet let starý. Nikoliv lyžařský, ale atletický. Jeho hrdinou je Ronald Clarke (1937), australský vytrvalec, jenž vytvořil v 60. letech minulého století 17 světových rekordů: na dvě, tři i šest mil, na pět, deset i dvacet kilometrů a také v hodinovém běhu. Jako první na světě zaběhl pět kilásků pod 13:30 minit a deset pod 28 minut. Uznávaný a skromný sympaťák ale neměl finiš, příroda jej neobdařila rychlostním talentem. A tak při svých dvou startech na olympijských hrách získal pouze jeden jediný bronz v Tokiu 1964 na desetikilometrové trati. Takový fenomenální běžec! Celý svět ho proto litoval, ale co mu to bylo platné… Malá odbočka: Emil Zátopek mu pak i z tohoto důvodu věnoval svou zlatou olympijskou medaili ze slavného závodu na pět kilometrů v Helsinkách 1952; Clarke ji však daroval australskému muzeu sportu, nechtěl se chlubit cizím úspěchem.
Ale zpátky do Turína. Lukáš Bauer táhl své kolegy za sebou určitě tři čtvrtiny skiatlonu na dvakrát 15 kilometrů. Otáčel se, vybízel soupeře, aby s ním ujeli, získali náskok, ale neuspěl. Nikomu se nechtělo, věřili si ve finiši. Lukáš zase věděl, že sprint není jeho silná stránka. Byl otrávený, že oni nechtějí závodit a vychytrale se vezou. Láteřil v duchu i nahlas, ale to bylo asi tak všechno, co mohl, a komentátoři České televize ho ze slušnosti litovali; mimochodem Zuzana Kocumová, bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, je u mikrofonu skvělá, zastíní mnohého profíka. Nedlouho před cílem se pak přes Lukáše přehnali ti s lepším sprintem a jemu přes veškerou snahu zůstalo až desáté místo. Nelze však říci, že to bylo nespravedlivé, protože mohl vyčkávat taky. Teď má však další šanci: v pátečním závodě na 15 kilometrů klasicky se nepojede v balíku, ale intervalově.
Kateřina Neumannová získala stříbro ve skiatlonu dvakrát 7,5 km. V cíli se radovala, zatímco národ u obrazovek spíš smutnil, přál jí konečně zlato; ona má zatím „jen“ čtyři olympijská stříbra a jeden bronz. Ani Kateřina nepatří k vysloveně sprinterským typům, ale ženská elita není naštěstí příliš početná. Také ona táhla soupeřky většinu závodu v čele, aby v samotném závěru prohrála se Šmigunovou z Estonska. K narážkám novinářů na nedávný i velmi podezřelý dopingový problém Estonky se však vyjadřovala diplomaticky a noblesně. Stejně jako její trenér Stanislav Frühauf. Rovněž Neumannová má velkou možnost k nápravě, a to již ve čtvrtek na desetikilometrové trati.
V obou případech – v těchto intervalových závodech – by mohli být naši dva tempoví reprezentanti pro změnu ve výhodě.