Vánoční vepřová na jachtě v Pacifiku

Dvojice Čechů – cestovatelka MUDr. Karin Pavlosková (31) a legenda českých jachtařů Oldřich Karásek (71) – pluje na ani ne desetimetrové lodi O.K. kolem světa, jak jsme nedávno psali v tištěném Reflexu. V září 2005 vyrazili ze souostroví Tonga a přibrali dalšího našince, Richarda S. (31) z Prahy. Momentálně směřují mírnou oklikou k mikronéskému Nan Madolu. Karin občas napíše z nějaké ostrovní internetové kavárny. Z několika e-mailů vzniklo tohle vyprávění.


Přiletěli jsme z Evropy bez jediné mapy ostrovů, které jsme chtěli navštívit. Olda tvrdil, že je okopírujeme od jachtařů, kteří poplují stejným směrem jako my. Chyba… Nikdo takový tady nebyl, ale nakonec jsme měli štěstí. Jednoho dne přirazil k naší lodi Dán. Viděl českou vlajku a začal vyprávět, že plul přes Atlantik s českou dívkou a od té doby miluje Čechy. Na lodi měl počítač s námořními mapami celého světa a tiskárnu. Mapy naší trasy nám vytiskl – za české jídlo. Rádi jsme ho pohostili gulášem.
První zastávkou na cestě do Mikronésie bylo souostroví Tuvalu, tisíc šest set kilometrů od souostroví Tonga. Při plavbě, jež trvala patnáct dní, mi Olda předal kapitánování. Optimista Olda doufal, že Richardovi pobyt na lodi pomůže, a to zejména při hledání čisté radosti ze života. Moc se to ale nezdařilo, nováček by nám nejraději dělal kapitána, do práce se nehrnul a ani moc zábavy s ním nebylo. Mimochodem když jsme na Tonga potkali jachtu s několika Čechy, kteří pluli z Panamy na Nový Zéland, ti na sebe tak nadávali, že to byla hrůza.
Na Tonga se pije dešťová voda. Tu jsme sami sbírali nebo ji získávali od domorodců. Richard však náhle začal tvrdit, že je jedovatá, ale snad to přežijeme. Pak nás děsil líčením, že u cesty viděl pohozené kostlivce, což při zdejším nepořádku bylo možné, a také prý spatřil mrtvé duše námořníků. Řekl, že plujeme do světa mrtvých. Bylo toho na chlapce nějak moc, asi proto se chtěl vrátit domů, ale neměl dost peněz na letenku. Takže zůstal, potkal tu jednoho našeho emigranta a plul na jeho jachtě naším směrem.
Další zastávkou byly nádherné Gilbertovy ostrovy, kde se žije v rákosových chýších a vaří na ohni. Poté přišla strastiplná cesta do Majura na Marshallovych ostrovech. Po třídenní bouři jsme měli potrhané plachty a opět stávkoval motor. Křižovali jsme proti větru a čtyřmetrovým vlnám, do podpalubí nateklo, užili jsme si... Richard a emigrant dorazili tři dny po nás. Líčili zážitky ze strašné bouře, kdy zapnuli autopilota a hrůzou se třásli v podpalubí.
Konečně víme, proč nám zhasíná motor: jeho filtr ucpávají nečistoty ze zarostlé nádrže na naftu. Vyčistit ji, to bude prácička. Aby toho nebylo málo, přišli jsme o záchranný člun. Urval ho silný vítr, marné bylo pronásledování třicetikilometrovou rychlostí, byl zkrátka rychlejší. Měli jsme v něm náhradní plachtu, škoda…
Vánoce na „Marshallech“? Pětatřicetistupňová vedra, na kokosových palmách ozdoby, pod nimi Santa Clausové udivovali místní špinavé děti. Na Štědrý den jsme si sami připravili netradiční, ale naše – vepřo knedlo zélo. Vánoce jsme slavili 25. prosince coby hosté zdejší smetánky na velké motorové jachtě. S „velkými rybami na malém talíři“, jak se říká Marshallovým ostrovům. Byli tam děkan fakulty, z jehož počítače píšu, šéf místní banky, ředitel aerolinek… A pořádně jsme se najedli. Richard už konečně dostal z domova peníze na cestu do Prahy, ale pro změnu mu chybělo vízum na Guam, přes který chce letět, a tak ho chudáka nepustili do letadla. Snad ale vše brzy vyřeší.
Nás v lednu čeká cesta na umělé a záhadné souostroví Nan Madol, kde strávíme asi dva měsíce. Pak poplujeme přes Šalamouny, Torresův průliv a kolem Austrálie do Indonésie. Nejdříve ale musíme spravit motor. Olda uvažuje, že bychom jeli i bez něj, ale to je příliš riskantní.