nahoru

Deset kilo sádla a nejkrásnější vánoce Pepiho Bicana

Pavel Kovář22. prosince 2005 • 13:34

Josef Bican (1913-2001) byl vynikající fotbalista i člověk vzácného charakteru. V ligových zápasech na našich hřištích nastřílel 447 gólů a jako mladík na rakouských stadiónech 196 branek. Dokázal zaběhnout sto metrů na dráze za 10,8 vteřiny. Připočteme-li k tomu jeho techniku a herní přehled, je jisté, že i v dnešním moderním fotbale by byl světovou hvězdou. Měl jsem tu čest se s ním setkávat a jednou v tomto ročním čase mi vyprávěl následující příhodu. Je sentimentální, nostalgická, lehce banální, ale je vánoční. A taky vypovídá o tom, jak se žilo před pouhými ani ne sedmdesáti lety...

...
Bylo to na Štědrý den roku 1937. Maminka a bratr Vilém žili doma ve Vídni a já jsem zatím neměl v Praze moc známých. A už vůbec ne takové, abych s nimi usedl ke štědrovečernímu stolu. Když jsem ráno snídal v letenské kavárně, nedaleko stadiónu Slavie, napadlo mě to – pojedu za babičkou a dědou do Sedlice. Proto jsem ani nedojedl a vyrazil na nákupy. V nejbližším řeznictví na Belcrediho třídě (dnes Milady Horákové, pozn. redakce) jsem koupil deset kilo syrového sádla, v lahůdkářství šišku uheráku, několik švýcarských čokolád, balíček zrnkové kávu, kubánský rum, francouzské červené víno, sýry, olejovky, cukroví a spoustu dalších dobrot. Abych to pobral, musel jsem si vzít taxík. Cestou na nádraží jsme se ještě zastavili v trafice pro tisíc zorek, tyhle nejlacinější cigarety měl děda nejradši. Taxikář mi musel s nákladem pomoci až na nástupiště. Ze smíchovského nádraží jsem jel přes Příbram do Březnice a tam přestoupil na lokálku do Blatné.
V Sedlici jsem vystupoval z vlaku úplně sám. Byl už večer, mrzlo, napadlo dost sněhu, nikde nikdo, jen v dálce štěkali psi a na nebi zářily hvězdy. Naštěstí na příjezd vlaku čekal taky známý pan listonoš s vozíkem. Takže jsme naložili i moje balíky a balíčky, kráčeli ke vsi a povídali o fotbale, Praze i Slavii, ale taky o Sedlici, kam sem jezdil jako školák každé léto na prázdniny. Byl to vždycky celý vlak dětí vídeňských Čechů, za hranicemi stavěl na každé zastávce, kde již na ně čekali příbuzní. Můj tatínek byl právě ze Sedlice, do Vídně odešel jako spousta jiných mladých lidí za prací a už tam zakotvil. A já pak jezdil za jeho rodiči, učil se česky a taky jsem s dědou chodil na ryby, ale byli jsme jen takoví malí pytláčkové…
Do Sedlice jsme došli za dvacet minut, většina oken svítila, a jedině snad u babičky a dědy byla tma. „Jéminku, Pepi je tady! Dědo, vstávej!“ vykřikla babička po mém volání a klepání na dveře. Hned rozsvítila petrolejku, ustlala postele, poslala dědu do lesa pro stromeček a spolu jsme zatopili v kamnech. Pak jsme stromek rychle ozdobili a já jim dal dárky. Zářili štěstím a říkali, že jsem opravdu jako Ježíšek. Ochutnávali jsme dobroty, děda trochu kouřil, a povídali si skoro až do rána. A druhý den při škvaření sádla se pokračovalo. Byly to jedny z mých nejkrásnějších vánoc.



Kurzy měn
25,460
21,800
28,670
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější