… řečeno slušně, že ano. Zranění Kollera, Jankulovského a Bolfa, Barošovy velké potíže s achilovkou, šokující Nedvědovo mediální vystoupení a nakonec nešťastná penalta Rosického. Výsledkem je, že fotbalisté Česka, které skoro celý rok uváděl žebříček FIFA na předních příčkách, nemusí hrát příští rok na mistrovství světa v Německu, jen kousek za humny. Co dodat ke komentářům i mnohým debatám po naší prohře s Nizozemskem 0:2?
Snad ještě neuškodí pár slov k Nedvědovi a jeho smutnému příběhu. Novináři i veřejnost reagovali dvěma způsoby: kriticky (proč ho prosit?!) a smířlivě (mohlo se to zkusit…). Tady se přikláním k názoru Ladislava Vízka, jenž prohlásil něco v tom smyslu, že Nedvěd obletovaný v italské lize potřebuje stále slyšet o své velikosti. Pro normálnější smrtelníky je to trapné a směšné, ale ne tak pro některé hvězdy. Možná došlo k „chybě“ v komunikaci, ale asi spíš v uvozovkách. S Nedvědem je totiž komunikace velmi obtížná. To mi kdysi potvrdil jeho manažer Nehoda, když řekl, že „Pavel o každém svém rozhodnutí dva dny přemýšlí a leckdy udělá opak toho, co se mu doporučuje“. A vzpomeňme například, jak byl Nedvěd svého času zapřísáhlým vegetariánem a teprve až poté, co měl stálá svalová zranění, si nechal říci, že jeho tělo nutně potřebuje bílkoviny z masa. Když jsem svého času na tomto místě napsal, že Pavel je popleta, mnozí jste můj odsudek napadli. Přitom slovo „popleta“, jak se ukázalo v televizním rozhovoru s Nedvědem, je docela na místě a jistě by se našly i výrazy expresivnější.
Mohl to být filmový příběh, skoro až jako v nějakém hollywoodském slaďáku: Pavel Nedvěd by po příletu do Prahy přišel na soustředění, pak vyběhl na Letnou a zahrál výtečně, střílel z dálky, jak on to dovede (naši v I.půli kromě penalty a Štajnerova gólu-nególu na holandskou bránu nevystřelili!) a fotbalový národ by se chvěl blahem. Po výhře by na další zápas do Finska ani letět nemusel. Neudělal to, třebaže ho prosil i jeho otec, a místo toho se litoval před kamerou.
Konec řečí o Nedvědovi! Anebo ještě zcela ne. Zatímco on nechal kamarády ve štychu, zcela jinak se zachovali Milan Baroš a Vladimír Šmicer. Oba hrají v zahraničních klubech, musí myslet na svou obživu a navíc je trápila zranění. Na rozdíl od Nedvěda! Takže se oba složitě uzdravovali, aby nastoupili. Takový přístup zaslouží to nejvyšší uznání a ocenění. Platí to zejména o Barošovi, kde šlo vlastně o riskantní obětování vlastního zdraví ve prospěch týmu. Jestlipak tohle napadlo Pavla Nedvěda při sledování televizního přenosu již v turínském bydlišti? Pokud se ovšem vůbec díval.
