Odejít včas patří v životě k tomu nejtěžšímu

Shora vyřčené platí ve všech sférách – v politice, umění i ve sportu. Například v politice to jakž takž zvládl Miloš Zeman, zatímco v pop-music s tím začíná mít potíže Helena Vondráčková. Ve fotbale to chce dokázat Pavel Kuka, zatímco hokejový fenomén Dominik Hašek se k tomu nemůže odhodlat, a konečně za zmínku stojí jasný postoj komentátora Petra Vichnara, že se loučí s televizním hokejem. Co mají jejich příběhy společného?


Miloš Zeman se sice při dobrovolném odchodu z vrcholné politiky blaženě usmíval, ale brzy poté velmi toužil usednout na prezidentský stolec. A nebýt zrady v řadách ČSSD, byla by ho teď plná obrazovka. Dnes je svými příznivci občas vzýván k návratu, což ho zjevně těší. Proto jeho odchod nemusí být definitivní.
Helena Vondráčková vyvolává vzpomínky na legendární Ljubu Hermanovou, jenomže ta výtečně zpívala šansony (k tomu není nutné být diblíkem), od jistého věku Hašlerovy písničky a kromě toho byla dobrá herečka. Paní Helena se o výše zmíněné žánry nepokouší, takže se zdá, že chce být pořád jedním ze „zlatých kůzlat“ šedesátých let (byla jím spolu s Kubišovou a Neckářem). Boss doktor Janeček jí dal a pak vzal roli v Miss Saigon. Bulvár si z ní dělá legraci. Je to smutné. A to, prosím, bez ironie.
Pavel Kuka se dnes téměř bije v prsa, že s ligovým fotbalem opravdu končí a nyní se pár měsíců bude věnovat rodině a dětem. Ale nechce přibrat třicet kilo, takže za nějaký menší klub, nejlépe v Německu a hned za hranicemi, by dále hrál; proč ne, v bundeslize působil sedm let. Snad mu tyhle úmysly vydrží a nepodlehne vábení dvou českých prvoligových klubů. Po letech, kdy se dvě hodinky denně proběhnete a máte vystaráno (a to bez jízlivosti), není snadná adaptace v novém životě.
Dominik Hašek se oficiálně loučil s kariérou již před lety, pak si vše rozmyslel, vrátil se a udělal dobře – vyhrál Stanley Cup. Letos měl smůlu, že zkolabovala NHL. Do ruského Magnitogorsku, jenž po něm toužil, se mu nechtělo. Obnoví-li se letos na podzim NHL, zkusí již čtyřicetiletý Dominik ještě jednu sezónu? Brankáři jsou zbožím s dlouhou zárukou a menším opotřebením. Třeba by to vyšlo. Ovšem co když se promění z geniálního chytače v průměrného pouštěče? Má zapotřebí to riskovat?
Petr Vichnar komentuje hokej z Kavčích hor již od poloviny 80. let. Z usměvavého mladíka se stal ctihodný muž s brýlemi (možná že puk hůře vidí) a taky se už potkal s Abrahámem. Do redakce vpluli kolegové-dravci, na ledě krouží hráči, jimž by mohl být otcem. Mentální a generační bariéra je patrná. Když k tomu připočteme tvrdou kritiku médií (možná přehnanou, protože může mít generační podtón), že se u mikrofonu často mýlí a není dobře připraven, nedivme se rozhodnutí: končím s hokejem. I když se ze všech výše jmenovaných loučí zřejmě nejsnáze, určitě nelze říci, že opouští hokejový mikrofon lehce.
Odejít totiž navždy od milované práce, kterou člověk dělal dobře a navíc ho i proslavila, je tak trochu jako malinko umřít. To je i odpověď na otázku v úvodu. Jinak lze dodat, že problém je i docela jednoduchý: jde o sebereflexi a míru soudnosti. Nic víc a nic míň.