V úterním utkání našich hokejistů s Běloruskem si televizní kamera přímo smlsla na záběru části publika, kde sedělo vedle sebe a pod sebou snad devět bíle oděných Jágrů s osmašedesátkou na zádech. Někdo řekne, že taková identifikace fanoušků s hvězdou je infantilní. Ale proč, probůh? Vždyť hokej je hlavně zábava.
Šampionát teprve teď, ve čtvrtečním čtvrtfinále, vlastně začne… a pro čtyři týmy, které v něm prohrají, také hned skončí. Takhle to v hokeji dlouho chodí a hned tak se to nezmění. Pro Mezinárodní hokejovou federaci (IIHF) jsou životně důležité peníze za reklamy, proto je nutné hrát co největší počet dní a tudíž musí hrát co nejvíc týmů. Občas to někdo kritizuje a volá po starém systému, kdy se elitní týmy utkávaly ve dvou kolech každý s každým. Sportovně vzato, bylo to spravedlivější určení pořadí. Ale pokud je známo, fanouškům stávající „nespravedlivý“ systém nevadí, lépe řečeno většina z nich jej neřeší. Fanoušci se chtějí bavit. Oblékají se do dresů, užívají si atmosféru zápasu a zřejmě mají i pocit určitého vlastního podílu na jeho průběhu.
Hokejisté samotní se hokejem taky baví. Ano, jistě, namítnete, že se jím i dobře živí. Proč ne, když jej umějí. Ve Vídni se mi zdá, že zejména náš tým se baví víc než na jiném šampionátu za poslední roky. Je dobře vybrán i věkově poskládán, má slušnou fyzičku. „Trenéři zvolili dobrou chemii, to znamená, že nenominovali úplně ty nejlepší, ale pro tým nejpřijatelnější hráče,“ řekl mi před cestou na mistrovství brankář Hnilička. A zatím to platí. Hrajeme lehce, až oduševněle, nikdo nás zatím neubruslil a ani se nebojíme chodit do mlýnice před brankou soupeře, kde hokej opravdu bolí. A dívat se na Jágra je požitek, protože nikdy dopředu nevíte, co udělá. Je přímo mistrem v nepředvídatelnosti hry. Za tímhle vším je třeba vidět i působení trenéra Růžičky s jeho přirozenou hlinkovskou autoritou. Hlinka a Růžička… oba jsou z Litvínova, oba hráli ve středu útoku, oba byli v Naganu a oba prosluli coby hokejoví praktici. I Růžička by se totiž mohl podepsat pod slavnou Hlinkovu větu „Nejsem doktor přes kličky!“ Opravdu jím není, ostatně před pár týdny přiznal, že se připravuje na trenérské zkoušky a má obavy, aby prolezl z teorie…
Po tomto chvalozpěvu zbývá jen věřit, že nás Američané, znamenití bruslařští atleti, ve čtvrtfinále, jak se říká, nepřejedou.
