Večer v pátek před velikonocemi uklízím v očekávání návštěvy své přítelkyně neutuchající binec, navršený v mé noře za týden marného křiku proti zákonu (prakticky jsem ten týden nepsal). Zvonek. Že by už přicházela? Nebo dokonce - že by už přicházeli? Vyšel jsem ven a před domem stál mladík.
Večer v pátek před velikonocemi uklízím v očekávání návštěvy své přítelkyně neutuchající binec, navršený v mé noře za týden marného křiku proti zákonu (prakticky jsem ten týden nepsal).
Zvonek. Že by už přicházela? Nebo dokonce - že by už přicházeli? Vyšel jsem ven a před domem stál mladík. Dvacet, dvaadvacet let. Ukazoval přes skleněné dveře svazek listin. Aha, odečet plynu... napadlo mne a šel jsem otevřít.
„Pane Doležal, já nesu ty petice!“ a vtiskl mi do ruky deset podepsaných petičních archů. A já se málem rozbrečel.
Začal jsem koktat cosi o tom, že ho nemůžu pozvat dál, protože uklízím, ale že mu moc děkuju a vůbec a ... Prostě jsem už jaksi nepočítal s tím, že se lidé tady u nás na ně nevykašlou, že se budou snažit - a ten kluk mi ukázal, jak krásně jsem se mýlil.
Podpisy sbíráme až do 30. června, zákon vstupuje v platnost prvního července - a ten den chci na Hradě vaše podpisy pod petici žádající zrušení drogové cenzury předat. Prosím - sbírejte. A nemusíte ani spěchat, máme na to, abychom zabránili cenzuře v Čechách, tři měsíce.
