Stejně rázně, jako naše republika vyslovila podporu nezávislosti Kosova a v nedávném válečném konfliktu podpořila Gruzii, by nyní měla vyslovit podporu nezávislosti obou nových republik. Stejně jako Rusko.
Je samozřejmě stále možné – jako v devatenáctém či dvacátém století – uvažovat v termínech „územní celistvosti Gruzie“, případně „nedotknutelnosti hranic“. Je ovšem století jedenadvacáté, a tak je potřeba ptát se spíš na to, k čemu by obě zemičky Gruzii, do které donedávna patřily, byly.
Je to stejná otázka, jako kdybychom se ptali, k čemu bylo Čechám Slovensko? Odpověď pochopitelně známe, k ničemu, a proto jsme byli všichni šťastní, jak se republika hladce rozdělila. Vždyť kdo by byl v jednom státě zvědav na Slováky, kteří si nezažili národní obrození a nutně, skutečně NUTNĚ potřebovali vlastní národnostní vymezení.
Když se podíváme na problém Jižní Osetie a Abcházie, vidíme velmi podobné rysy. Tamní obyvatelstvo (nyní, po etnických čistkách a postupném vystrnadění Gruzínů) tvoří především lidé, kteří – a to je dost zlé – se necítí být Gruzíny, a navíc – což je ještě horší – se cítí být Rusy. Každému příčetnému je jasné, že s takovými to nebude ve společném státě jednoduché a že je s ohledem na klid mnohem lepší nechat je jít jejich cestou.
Proto věřme, že Evropa nebude slepě trvat na nedotknutelnosti gruzínských hranic a svobodu pro obě oblasti podpoří.
