Včerejší krok Izraele, který poskytl prozatimní útočiště sto osmdesáti palestinským příslušníkům hnutí Fatáh, nelze nazvat jinak než jako hrubé vměšování do vnitřních věcí Palestiny.
Z pohledu zvenčí se může zdát situace v Palestině naprosto šílenou: Jen co Palestinci dostali příležitost budovat vlastní stát a jen co díky tomu ve své naléhavosti zmizela idea vnějšího nepřítele - Izraele, rozdělili se Palestinci na dva nesmiřitelné tábory a začali se vzájemně vyvražďovat. Stoupenci zkorumpovaného Fatahu versus stoupenci extremistického Hamasu - to je nová palestinská polarita, ze které už nelze obvinit Židy. Palestinci jen ukazují, že je jim (jakákoliv) válka nízké intenzity příjemnější než život v míru, který obvykle vyžaduje, aby lidé pracovali.
Tato vnitřní krize Palestinců se musí vyřešit uvnitř, zvenčí a z Evropy či Izraele není pochopitelná, uchopitelná ani řešitelná. Jsme - Evropa i Izrael - regionem, v němž je tradičně dominantní společenskou hodnotou a podmínkou úspěchu práce, Palestinci představují kulturu, které je mnohem bližší a ve které je mnohem oceňovanější hodnotou boj. Práce a boj jsou činnosti jiných kategorií, a nejsou slučitelné. Proto zdánlivě humánní krok Izraele, který zachránil život sto osmdesáti fatahistů, spíše než ke klidu povede k zvýšení napětí a k dalším násilnostem. Nevím, jak k tomu dojde - jsem však přesvědčen, že Palestinci na podobně humánní gesto, jaké Izrael udělal, odpoví po svém. Samopalem.
