Moje účast na demonstraci a blokádě česko-rakouských hranic se ukázala jako výborný nápad. Dvěma hodinami pozorování rakouských aktivistů, které neváhám dle vzhledu, oblečení i způsobu komunikace nazvat Osteburany, jsem pochopil, že občanská společnost jako fenomén udělala absolutní kotrmelec.
Když se zamyslím nad tím, kdo přinesl v posledních deseti letech největší osvobození největšímu počtu lidí, dospívám k pochmurnému závěru popírajícímu všechny teze o rozvoji občanské společnosti, které jsem kdy slyšel. Největší osvobození člověka počátku třetího tisíciletí totiž přinesly koncerny. Koncerny velké, ještě větší, mamutí, až největší.
Existence a demokratizace – to jest možnost pořídit si to za přijatelnou cenu, na kterou většina populace má – mobilních telefonů, osobních počítačů a Sítě osvobodila dnes nejpočetnější skupinu populace – drobné zaměstnance či živnostníky, kteří „dělají něco na počítači“ – od nutnosti chodit do zaměstnání. Takové osvobození se dá plně srovnávat s osvobozením, které lidstvu přinesl vynález parního stroje. Tak jako před ním musel dávat člověk ve prospěch technologického rozvoje svou fyzickou sílu, musel před vznikem a demokratizací síťových technologií prakticky každý prodávat svoji svobodu. I lidé, kteří například psali články či dělali účetnictví (uvádím jen první příklady, co mne napadly, jsou jich však tisíce), museli sedět někde „v zaměstnání“. Přestože to bylo vzhledem k povaze jejich činnosti zcela zbytečné, takoví lidé jsou placeni za to, že něco udělají, vytvoří či vyrobí, ne za to, že někde sedí. Tyhle všechny sítě osvobodily od nutnosti prodávat svou svobodu a někde – sic – sedět.
Občanská společnost, kterou liberální veřejnost těsně po revoluci považovala za všelék na neduhy konzumní společnosti, se zase dostala do opravdu tristní situace. Všechny niky užitečného fungování občanské společnosti jsou již obsazeny, o všechno potřebné se dnes už nějaké občanské sdružení stará a již léta vznikají nová občanská sdružení především jako projev protestu proti budování něčeho, případně za uzavření jaderné elektrárny. Občanská společnost se stále více vymezuje negativně, jako příležitostná sdružení ultrakonzervativců a kverulantů. Když jsem sledoval rakouské aktivisty a aktivistky, došel jsem k několika psychotypům: hlavní organizátorka, vysoká truhlářka středního věku z místního městečka, od oka profi aktivistka. Kdyby nebylo Temelína, demonstruje proti vepřovým řízkům. A několik jí podobných žen, u kterých by mne napadlo hledat dlouhodobou sexuální deprivaci. Sedláci důchodového věku z nejbližšího okolí, kterým se už o statek stará syn a oni se fakt nudí. Kdyby se tu demonstrovalo za zvýšení počtu bordelů v českém pohraničí – legitimní rakouský zájem – budou tu taky, i když se jich samých sex už opravdu netýká. Ale lepší než sedět na dvorku, ne? Pak paničky ze středostavovských rodin, nudou až zívající, a dva mladí, co nebýt Temelína, demonstrují proti válce v Iráku nebo za práva zvířat. Součást pubertálního hledání identity.
Timothy Leary už v sedmdesátých letech minulého století psal o koncernech jako zdroji naděje. Ani on však netušil, že občanská společnost se změní v bandu zpátečníků, kteří mají překážení někomu či něčemu jako životní styl.
