Po nějaké době jsem, v souvislosti s jejím onemocněním a nutností pravidelně navštěvovat veterináře, byl s Kačenkou intenzivně mezi lidmi, kteří ji neznají. Asi jsem odvykl - když s ní jdu po ulici nebo komunikuje s někým poučeným, máme většinou klid. Teď jsem ji týden musel vodit velmi často do prostředí, kterému se nedostalo náležité výchovy, a skutečně jsem trnul.
Velký silný pes vyvolává u řady lidí úzkost a strach. To je vcelku normální a ani já, přestože velké a silné psy celý život chovám a nebojím se jich, rozhodně nebudu na cizího pitbula sahat, mlaskat či šišlat. Nenormální však je, jak se lidé s onou úzkostí, kterou v nich pouhé spatření silné šelmy zblízka vyvolává, vyrovnávají.
První oblíbený model je nejlépe majitelka minipsa, která se proto „v pejscích vyzná a je s nima zadobře“. Ta obvykle přistupuje ke Kačence se šíleným úsměvem, s prohlášením „no neboj se mě“, a pak položí Káče ruku shora na hlavu. Kačenka má přes třicet kilo a opravdu něco takového nemá ráda, pokousání oné pejskařky zabráním jen já a skutečnost, že Káču taková drzost na chvíli tak rozhodí, že zapomene i kousat. Kousnutí je totiž na podobný projev, který v psím jazyce znamená „ty mě budeš poslouchat“, přirozenou reakcí.
Jinou možností je muž, který se psa tak bojí, že mu už na dvacet metrů dovádivě dává najevo „my si budeme hrát!!!“ Zákonitou odpovědí na podobný projev podřízenosti je, aby na něj pes skočil, vykonal na něm kopulační pohyby, vyválel po zemi a nakonec pomočil - tím svou nadřazenost nad oním dotěrou upevní a zafixuje. Jako majitel nesmím psíka nechat podobné věci dělat, tak musím bohužel odhánět majitele sám a přitom Káču držet na vodítku.
Nejoblíbenější je pak model, kdy kdosi přijde ke Káče, hamptne ji rukou na hlavu a mně říká: „Ona ještě nikdy nikoho nekousla, ŽE JO!!!“ Kačenka, autorka řady pěkných jizev, nevěřícně naslouchá a já mám plné ruce práce, aby jí nepřibyl další sestřel.
Je zvykem nesahat cizím dámám na zadek a nikoho jeho dodržování nepohoršuje. Kdy se proboha lidi naučí nehrabat na cizí psy?
