Vyučil jsem se sociálním psychologem malých skupin a jsem pamětníkem reality show, proto sleduji s vědeckým zaujetím VyVolené.
Jednak jsou z hlediska designu skupiny mnohem zajímavější, za druhé je prostředí i vedení méně vyumělkované než u konkurence, a tak jsou sociální procesy ve skupině izolovaných osob bližší reálné, ne modelové izolační situaci. Vědecké pozorování znamená, že sociální procesy sleduji, s nikým se neidentifikuji, neposílám hlasy, nedržím palce, většinu pokusných osob si sice velmi dobře pamatuji, ale nerozlišuji je jmény. To, co mne zajímá, je, jak se skupina formuje, vyvíjí, jak odolává stresu a co se při tom děje s interpersonálními vztahy. Je to pro sociálního psychologa nesmírně zajímavé i u skupiny potkanů, natož lidí. Navíc je pro mne pořad milý i zajímavou variací jejich loga, kterou jsem dostal (nikoliv ze zdrojů blízkých Primě) jako nášivku:
Izolační experimenty jsou fascinující. Už za studií v polovině 80. let jsem se jako "pomocná vědecká síla" - to jest na straně pozorovatelů - účastnil izolačního expetimentu v Tišnově. Pro sovětskou kosmickou agenturu Interkosmos tam, ve zbylých štolách po pokusné ražbě ke stavbě pražského metra, byla zavřená naprosto nekompetentně sestavená skupina studentů, novinářů a lidí, co šli okolo. Sovětští vědci, pražská katedra psychologie a vojenská nemocnice pak sledovali u přenosů televizních kamer ze štol, při analýze "na povrch" poslaných vzorků krve a moče a při hodnocení výstupů tehdejších primitivních počítačových testů v podsatatě totéž, co diváci dnešních televizních reality show.
Je docela legrační, že v Tišnově byl "zvenčí" za novináře kolega Jan Zvelebil(rubrika o ekonomice), za psychology jxd, a že skupina ve štole zavřených byla sestavená skutečně bizarně. Kromě šéfredaktora v podstatě jel v tišnovském experimentu celý Reflex už léta před svým vznikem. Ve štolách byli kromě studentů nesmyslně Miloš Čermák(rubrika Internet a reportáže), pak kosmonautice se věnující publicicta Pavel Toufar a zcela neprogramově i jedno děvče, takže byl experiment i pro západní univerzity zcela unikátní a přinesl vedoucím vědcům značný věhlas, přestože se jednalo o naprostou pitomost.
O patnáct let později jsem se zase ocitl v reality show, tentokrát na straně pozorovaných - v internetovém nekomerčním experimentu, kdy jsme opět s Milošem Čermákem pro Reflex realizovali projekt nekoukat.cz. Pamětníci jistě vzpomenou, že spočíval v tom, že jsem měl doma měsíc připojenou on-line webovou kameru, streamoval svoje soukromí směrem ven a psal na web i do Reflexu, co to se mnou dělá. Upevnil jsem tím svou pověst magora - přes šestatřicet tisíc unikátních přísupů (a to bylo v roce 2000 HODNĚ!). Od počátku šlo zcela jasně o hraniční experiment a ne masovou zábavu.
Je fascinující, že o pět let později je tehdejší "hraniční experiment výstředního novináře" komerční televizní zábavou, ale pro člověka v oboru vyučeného je to, co vidím u obrazovky s VyVolenými, stejně zajímavé jako to, co jsem viděl na tehdy černobílých monitorech v Tišnově. Nehodlám tamní dění nijak komentovat, zaujala mne však skladba skupiny. Zpočátku jevili VyVolení známky designu skupiny, nyní, po obměně několika soutěžících a poté, co přišly další v přímém přenosu diváky zvolené sledované osoby, nelze nijak zpochybňovat autenticitu skupiny stran její "vyvolenosti" (či lépe řečeno reprezentativnosti stran průměru). Sledované osoby lze rozdělit zhruba do tří podskupin podle osobnostní struktury. Jde o zcela nevědecký nárys, proto prosím o shovívavost při definici podskupin.
- První z nich jsou nevyzrálí labilní jedinci (řada již odešla), kteří byli a jsou problémoví buď z hlediska struktury osobnosti, závažné nezralosti osobnosti nebo neurózy jaksi na první pohled. Lidé, kteří by více než co jiného potřebovali péči psychologa. Jejich jména si diváci včetně mne pamatují.
- Druhou, větší skupinu pak tvoří sledované osoby reprezentující nudu, jejichž jména si většina diváků nepamatuje a kterým je vyhrazeno minimum vysílacího času. Zaplaťbůh, protože tato podskupina sledovaných osob je sice až pozoruhodná svou stabilitou a tupostí, ze které vyplývá naprostá nudnost jejich projevů i interakce.
- Třetí podskupinu tvoří dva lidé, kteří se jediní jeví jako osobnostně vyzrálí. Lidé, kteří moc nepředstírají, dokážou přijatelně ventilovat emoce, neskrývají, že na ně stres dopadá, když v komunikaci udělají cosi nepřijatelného, dokážou se omluvit. Svůj podíl na společném úkolu chápou jako samozřejmost, neosí...jí jej, když se "nikdo nedívá", prostě - dospělí lidé. Jsou jen dva. Veselý a dobrosrdečný prosťáček Emil a (na jisté u homosexuálních mužů obvyklé zženštilosti a estétismu svou identitu stavějící) gay Vladko.
Tato informace o demokraticky "vyvoleném" vzorku populace je alarmující, neboť ukazuje krizi rolí. Jediní trochu dospělí (t.j. "normální") jsou zcela staromódní prosťáček a hodně postmoderní gay. Ta "většina mezi nimi" je buď zoufale nudná a tupá, nebo zjevně má problém!!!!!
