Je to pár dní, co jsem se vrátil z již jedenáctého mezinárodního bienále architektury, které je ob rok k vidění v italských Benátkách. V oněch pavilonech, které – postupně budovány od roku 1895 – slouží prezentaci umění. Pozor, současného umění.
Je to pár dní, co jsem se vrátil z již jedenáctého mezinárodního bienále architektury, které je ob rok k vidění v italských Benátkách. V oněch pavilonech, které – postupně budovány od roku 1895 – slouží prezentaci umění. Pozor, současného umění. V roce 1924 jsme ostatně přibyli i my a uvázali jsme se tak – doufám, že navždy – ke stálé účasti na tomto nejreprezentativnějším svátku umění na světě.
Když jsem v sobotu přicházel ke vchodu do hlavních výstavních prostor v parku Giardini, uviděl jsem scénu, opakující se každý druhý rok, z nějakých důvodů však letos ještě masivnější. Před pokladnami stály doslova nekonečné fronty tisíců mladých lidí, zjevně studentů. V klidu, s určitým druhem odevzdání, čekají hodiny, než se dostanou na řadu.
Uvnitř výstavních prostor, ať již v parku, národních pavilonech nebo v centrálním italském megapavilonu je potom celý den potkávám; v jedné ruce třímají poznámkové bloky s tužkami a ve druhé nezbytné fotomobily. Živě diskutují při prohlídce vystavených projektů, staveb, idejí, proklamací, manifestů …
Totéž o dva kilometry dále, v pompézním Arsenálu, kde zcela pohlceni nejdelší výstavní budovou světa, vstupují do nabízejících se multimediálních projektů či s napětím sledují projekce provokativních vizí. Naprosto početně i druhově převažují nad ostatními návštěvníky, díky svému fyzickému mládí vydrží ty hodiny a hodiny vnímání … Občas minou Renzo Piana či Normana Fostera nebo jiné megahvězdy a berou to jako přirozená setkání. Vždy ale pomyslím na kritická slova svých italských přátel, kteří pro současné italské školství nemají jednoho slova uznání. Zvláštní kontrast.
Jiný kontrast však ožívá přímo v mém nitru. A bolí. Když si odmyslím pražské sály praskající ve švech při vtipných a dynamických Pecha Kucha Nights či na přednáškách velkých světových architektů, kteří se tu občas objeví a naplní vysokoškolské auly stovkami nadšených diváků, podobnou zkušenost s výstavami u nás nemám.
Pravda, něco tak velkolepého, významného a pohlcujícího, jako benátské Bienále architektury nemáme a určitě mít nebudeme. Přesto se však ve velkých městech občas odehrávají výstavy na úrovni jednotlivých složek onoho velkého bratra. Jsou i jiné výstavy, kam občas zoufalí pedagogové dovlečou své studenty. Avšak v místech, kde jejich evropské – a v tomto konkrétním případě italské – protějšky sledují expozice s přirozeným studentským zájmem, předvádějí čeští mladíci a dámy cokoliv, jen ne připravenost vnímat.
Tupý dav, který v lepším případě výstavu proklimbá. Mají zájem (o výstavu, o školu, o svoji budoucnost), anebo si zpracováni okolím (médii, přáteli, hospodou) myslí, že to všechno „nějak“ dopadne? Mohu je ujistit, že nedopadne. Opravdu ne, přátelé … Dopadnete vy. Neptejte se jak.
