Devět z deseti lidí by Prahu neopustilo

Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Mezi ně ale nepatří zjištění o Praze, která plynou ze srovnávacího výzkumu předností a záporů života ve čtrnácti světových velkoměstech. Agentura IPSOS se v Praze ptala 606 lidí ve věku 15 až 70 let. Nebyla jsem mezi nimi, ale kdyby mě mezi respondenty vybrali, pochybuji, že bych se od ostatních výrazně lišila. Rozdílnosti by spláchla povolená odchylka.
Každé ráno mě budí hluk projíždějících aut a smrad z výfuků, dnes u nás dokonce měli manévry policajti s odtahovou službou; na tramvaj chodím kolem kontejnerů obsypaných odpadky; přeskakuji psí hovínka a vajgly od cigaret; řidič tramvaje se může uzvonit, aby mu auta uhnula z kolejí – v tom všem se stále ještě shoduji se zpovídanými Pražany. Ale když se v tramvaji rozhlédnu, mluví tu česky nanejvýše polovina osazenstva – na malou rozmanitost ve složení obyvatel si tedy nestěžuji. V duchu průzkumu mě tíží samota uprostřed anonymního davu, jsem také občas v depresi, klepu se, aby mně někdo nevyfouknul peněženku, nebo rovnou nestrhnul z ramene batoh s počítačem. A vůbec netuším, zda za pár let budu mít ještě na nájem. Ale cítím se svobodná, i když zrovna nevím, proč jako Pražačka víc než třeba Londýňanka nebo Berlíňanka. Že by v tom hrála roli láska? Prý ovlivňuje kvalitu života v Praze dvojnásobně než v jiných metropolích Evropy.
Proč tedy Prahu neopustím, stejně jako by z ní neodešlo devět z deseti jejích obyvatel? Narodila jsem se tady, mám zde rodinu, přátele, střechu nad hlavou i práci. Ráda chodím na zdejší výstavy, do divadla i na koncerty, nebo se jen tak brouzdám městem stejně jako turisté a vím, že se jim musí líbit.
Pražský magistrát se nechal slyšet, jak jsou pro něj výsledky tohoto průzkumu důležité a že se jimi bude řídit. Že by měl vliv na zavedení pokut za plivance, odhozené žvýkačky a vajgly?
A abych nebyla „v depresi“, doporučila bych ještě: neucházet se o olympiádu, uvolnit pozemek pro stavbu knihovny, či nelikvidovat Pražskou informační službu.