Samozřejmě nejedu, protože tam žádná není. Proč by ale nemohla? Třeba výstava František Vláčil: Zápasy, sestavená převážně z fotografií z režisérova soukromého života a snímků z natáčení Markety Lazarové a Údolí včel, by vůbec nemusela být v Císařské konírně Pražského hradu, ale v některém z obchodních center.
Patřím k těm, kteří se s pražskými obchodními centry jen obtížně sžívají. Ve všech jsem ani nebyla. Ale co stáhly rolety obchody v okolí mého domova, chodím do dvou pravidelně, umřeli bychom jinak hlady. Frčím s nákupním vozíkem tou mega sámoškou a těším se, až ji opustím. Mezi korzujícími od butiku k butiku si v odrbaných džínách a vytahaném svetru – jdu přece jenom pro brambory a cibuli - připadám nepatřičně a pokaždé si vzpomenu na slova architekta Jana Kaplického. Před lety mě totiž v Londýně přesvědčoval, že bez „center“ se do budoucna neobejdeme. Je to světový trend z mnoha racionálních důvodů. I bezpečnosti. (Tedy ne že by vás tam neokradli, ale prý nezavraždí.) Jenže pan architekt centra budovaná v galerijním stylu nespojoval jen s nákupem potravin, parfémů a šatů…
Někdo namítne, že jsou tam i multikina, fitcentra, bowling, kavárny a restaurace. Ale proč tam nenajdu galerii, divadlo nebo koncertní sál? Proč bych si nemohla v sousedství svetrů, kostýmů a kravat prohlédnout díla mladých umělců? (Mimochodem v londýnském obchodním domě Harrods se mi to poštěstilo.) Třeba bych už do nich nevstupovala ve vytahaném svetru. Anebo že by přece jenom měla obchodní centra raději vymřít jako dinosauři v době ledové?
