Ach, kde jsou ty vůně…?

Ach, kde jsou ty vůně…?

Ach, kde jsou ty vůně…?

Marcia Davenportová dorazila v jeden obyčejný březnový den roku 1930 vlakem do Prahy. Její první cesta vedla dolů po Václavském náměstí. Svoje počáteční pražské chvíle popsala strhujícím způsobem a já cituji z úvodní kapitoly Posledního portrétu Jana Masaryka: „…šla jsem pomalu a prohlížela si bohaté obchody, klidné, mohutné muže, kteří nesli aktovky; buclaté, světlovlasé ženy; množství jídelen a svůdné věci k jídlu. Všude to náramně vonělo.

Marcia Davenportová dorazila v jeden obyčejný březnový den roku 1930 vlakem do Prahy. Její první cesta vedla dolů po Václavském náměstí. Svoje počáteční pražské chvíle popsala strhujícím způsobem a já cituji z úvodní kapitoly Posledního portrétu Jana Masaryka:
„…šla jsem pomalu a prohlížela si bohaté obchody, klidné, mohutné muže, kteří nesli aktovky; buclaté, světlovlasé ženy; množství jídelen a svůdné věci k jídlu. Všude to náramně vonělo. Já jsem jako pes, který zkoumá smyslové podněty převážně čichem, a v těch dnech se vůně Prahy skládala z uhelného dýmu, pražící se kávy, piva, uzeného vepřového masa a smažící se cibule. Líbilo se mi to; líbil se mi otevřený a živočišný blahobyt města; a tak jsem šla dále, a v mém nitru narůstal pocit sounáležitosti, jaký jsem dosud nikdy v žádném cizím místě nepoznala…“
Po smrti Jana Masaryka Marcia zmizela, její vstupní pražské chvíle však zůstaly zaznamenány a vždy si na ně vzpomenu, přemýšlím-li o jejích slovech a dnešní Praze. Co naplat, celá řada zvyků, způsob života, móda, zájmy i možnosti se mění. A tak mnohé už asi nebudeme vyhledávat ani litovat – kdo si vzpomene, že do šedesátých let ve spodní části Václavského náměstí před každým lepším hotelem měli svoje nářadí čističi bot, že člověk na cestě od Wilsonova nádraží do centra rozháněl houfy pouličních fotografů, že jej ochotné babičky za desetník u řady vah zvážily, že si mohl odskočit do sice nevábných, ale funkčních pouličních či parkových záchodků? Už více se nám může stýskat po neexistujících masných obchodech s voňavými jídelnami v zadních traktech či sklepích, po jednoduchých výčepech, po typických pražských jídelních automatech, všech bylo v centru města desítky… Zemřely patrně proto, že nevydržely konkurenční boj, škoda…
Jediné, co přežilo, je oněch několik stánků s opečenými klobásami nejrůznějších druhů, obsluhovaných ruskými a ukrajinskými děvčaty. Už ale nejsou ty na Tylově náměstí, u Špejcharu, na Letné, na Národní třídě ani v průchodech Na Příkopech… Voní jen na osmi místech onoho tenkrát tak okouzlujícího města, kde se vůněmi proplétala nadšená mladá Davenportová. A tento poslední, tradiční kus staré pražské pohostinnosti a jedna z mála přeživších opravdu pražských atrakcí vezme od dubna rozhodnutím našich volených zástupců za své. Nikdo se samozřejmě neozve, pasivita Čechů a Pražanů je pověstná, a tak lze všechno.
Škoda, myslím si, že k Praze pouliční prodej opečených klobás patřil a patří – na rozdíl od stovek podvodných prodejců bulharského a korejského skla a příšerných suvenýrů. Ty sice nikoho nezajímají, ale šikovně kryjí jiné ekonomické aktivity majitelů. To u těch klobás jde o něco jiného – ty se prostě sníst musí… A ty vůně…!