V padesátých letech běžel v našich kinech velmi emotivní sovětský film Dcery ruské revoluce. Scény z ruských nádraží v letech 1918-1920 mi připomněl předvánoční provoz a stav pýchy Českých drah – pražského hlavního nádraží.
Podobně jako v onom filmu tam pobíhaly polouzavřenými halami stovky cestujících, nevěřícně sledující na chvílemi nefunkčních displejích astronomická zpoždění svých vlaků a hledající čísla nástupišť, která byla z neznámých důvodů oznamována krátce před odjezdy. Zbylé pokladny prodávaly jízdenky nekonečným frontám (pokladen byla otevřena maximálně pětina), přičemž podivně klidné hlasy moderátorů oznamovaly, že si jízdenku můžeme koupit ve vlaku. V tomto reji, okořeněném jako vždy na tomto místě desítkami zbídačelých a opilých bezdomovců, trčel uprostřed haly nový italský obchod odněkud z Florencie. V ironickém protikladu, jako by předváděl první etapu modernizace tohoto nádraží, nabízel předraženou konfekci neexistujícím zákazníkům. Tohle v onom sovětském filmu opravdu nebylo, takhle si sovětští tvůrci revoluční chaos nepředstavovali. Ve všem ostatním se však strefili.
Díly tomu, že v posledních letech takřka týdně cestuji po nejrůznějších tratích Českých drah (ale i řady dalších zahraničních společností), mohu konstatovat, že na jedné straně došlo ke chvályhodné výstavbě tzv. koridorů (tři tratě, směr Německo, severní a jižní Morava), spojené s doprovodnou přestavbou nádražních budov, zastávek i bezprostředně nejbližšího okolí samotného traťového tělesa. Zbylá část obrovského dopravního molochu, zděděného po rakousko-uherském mocnářství, však stárne stále se zrychlujícím tempem přímo před očima. Stovky příkladů a detailů dokládajících tento stav jsou všem známé a jsou děsivě únavné, samozřejmě nejen pro čtenáře, ale hlavně pro cestující.
Nejenže v naprosté většině případů se zbylé nádražní budovy a zastávky (včetně nabízených služeb) doslova rozpadají před očima, jsme obsluhováni personálem jako z padesátých let, jezdíme vlakovými soupravami, které by nepustili na trať ani v Severní Koreji (i když jsme schopni některé vozy tzv. modernizovat přesně dle severokorejských technologických a estetických ideálů), platíme chtě nechtě čím dále více a zvykáme si na to, že někam vlak už prostě nejede a ani nepojede… S údivem sledujeme třeba dobrodružství nešťastných vlaků Pendolino, nevyznáme se v chaotickém systému nejrůznějších slev a výhod, sdělovaných většinou rozpačitými pokladními, nechápeme nesmyslné označení předměstských tratí řady velkých měst označením S (v okolních zemích jsou to městské rychlé dráhy, provozované odpovídajícím vozovým parkem po zvláštním kolejovém tělese s hustým jízdním řádem ) atd.
Moje výzva k úplnému předání Českých drah, a to teď hned, je myšlena vážně. Už dnes by za tento podnik nikdo nic nedostal, protože to snad ani nejde. Pojďme jej tedy rychle někomu věnovat a zaplatit mu za to. Třeba jako církvi…
