Letenské návrší odjakživa láká k velkoleposti. Velká nezastavěná plocha v centru hlavního města, ohraničená lákavým horizontem (Letná a Petřín jsou naše hory, říkají obyvatelé Starého Města – a to dá rozum, na vrcholek hory patří pořádná rozhledna nebo pomník!), to je ideální místo pro nehynoucí zápis do dějin, pro nějakou tu věčnou a vpravdě monumentální stopu.
Za největší počin či zvěrstvo je v tomto směru považován Stalinův pomník. Legendární „Fronta na maso“ akademického sochaře Otakara Švece, jenž z důvodů – snad více osobních – spáchal krátce před jejím odhalením sebevraždu.
Jenže horizont otevírající se nad centrem města, Staroměstským náměstím a Pařížskou třídou, lákal k šíleným kouskům i v dobách svobodných a demokratických.
Již Čechův most byl na počátku dvacátého století budován se samozřejmým záměrem a předpokladem, že na něj bude navazovat velkorysá komunikace protínající letenské návrší. Tunel anebo ještě lépe monumentální průkop obestavěný antickými pilíři – jak se dochoval na projektech profesora Jana Kouly.
Ovšem to hlavní mělo teprve přijít.
Na počátku roku 1912 navrhují sochař Bohumil Kafka a architekt Pavel Janák celkové řešení letenského svahu ústící na vrcholu do monumentálního pomníku zakladatelů sokolského hnutí Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Brutalita, s jakou je zelená plocha Belvederu (jak se tehdy letenským svahům říkalo) znásilněna, koneckonců i množství použitého kamene, nijak nezaostává za pozdějším pomníkem J. V. Stalina.
Je tedy zřejmé, že šílené myšlenky se nerodí jen v totalitních časech – byť jejich realizace je tehdy mnohem snazší. Kdepak, narodit se mohou i v dobách svobodných a v hlavách lidí veskrze osvícených. Vždyť profesor Kafka je váženým autorem pražského pomníku Jana Žižky (největší jezdecké sochy v Evropě) či naopak střídmé Mánesovy sochy na Alšově nábřeží. A Pavel Janák? O jeho přínosu pro moderní českou architekturu není potřeba diskutovat.
Ano, šílené plány se rodí bez ohledu na panující režim.
A odnese to, jak jinak, Letná.
