„Nejskromnější umění“ je název souboru esejů Josefa Čapka z roku 1920. Mluví se v něm o takzvaném nízkém, diletantském či pokleslém umění. O lidových tiscích, ilustracích z dobrodružných románů, o starých portrétních fotografiích, které Čapek chápal jako autentický inspirační zdroj. A také o vývěsních štítech a reklamních poutačích...
. Ty nejen určují primární orientaci ve městě, ale jejich výtvarná kvalita dokresluje atmosféru ulic a podmiňuje to, jak se v nich cítíme.
Už dlouho s nelibostí sleduji úroveň reklamy a vývěsních štítů v historickém centru Prahy. Tedy – nelibost je slabé slovo. Pohled na současné „nejskromnější umění“ by Čapkovi současníci, zvyklí na písmomalířskou noblesu první republiky, odnesli minimálně (ne)kulturním šokem. A to je osmnáct let po nadvládě socialistického nevkusu a jde o vzácné historické jádro evropského velkoměsta pod ochranou UNESCO.
Pro potřeby tohoto článku jsem aktuálně obešla Staroměstské náměstí a jeho nejbližší okolí. Výsledkem je hromada fotografií dokumentujících to, co by výtvarný teoretik nazval „vizuálním znečištěním“ a průměrný laik hromadou hnusu. Jistě, může se zdát, že jde o marginálii, že mezi novotou svítícími fasádami, předlážděnými chodníky a víceméně nezasaženými kamennými útesy barokních a gotických staveb se „to“ ztratí. Jenže ono se „to“ neztrácí, ale šíří čím dál víc. Napadne vás: reguluje ty rozlézající se nápisy a poutače vůbec někdo nebo něco?! Odpověď zní: nikdo a skoro nic. Do 60 centimetrů čtverečních plochy instalace poutače nespadá ani pod schválení stavebního úřadu, který je v tomto případě příslušným správním orgánem, takže si historické fasády každý „zdobí“ s invencí sobě vlastní. K ostatním formátům vydává stanovisko orgán památkové péče.
Přiznám se: dál jsem nešla. To je materiál spíš na rozsáhlou reportáž či publicistický pořad než na sloupek. Místo toho vybírám čtyři fotky, naprosto běžné pohledy na uliční zákoutí. Fotka číslo 1 zachycuje průměrnou skrumáž vizuálních sdělení na jednom ze staropražských nároží. Na fotce číslo 2 je „výzdoba“ obyčejného průjezdu v Týnské, kterým se vchází na dvorek obytného domu – vracet se tudy každodenně domů bez psychické újmy je hodno smířlivosti buddhistického mnicha.
Poznáváte, co je na fotce číslo 3? Ano, ty skvostné neonové nápisy „Coca Cola“ v klasicistních oknech zdobí národní památku (!) palác Kinských, sídlo Národní galerie… A fotka číslo 4 je skutečnou perličkou: takto umně pojednalo své informační centrum Ministerstvo pro místní rozvoj.
Stačí se jen pořádně rozhlédnout. Na webu Reflexu je dost místa i pro vaše fotky. Pro tu ostudu, kterou příslušné orgány mlčky tolerují.
Vaše úlovky můžete posílat na adresu krbcova@reflex.cz.
