Tak zase jednou: pádil jsem na poslední metro, krátce po dvanácté s pěnou u pusy a vytřeštěným zrakem probíhal turnikety a modlil se, abych soupravu, která vyjíždí z konečné o půlnoci, stihl. Napadlo mě, že je to stejné jako před lety – ještě na střední škole.
Všechno se od té doby změnilo, zejména životní styl celé společnosti – chodíme později spát a později vstáváme. Objevit za vlády komunistů lokál, který měl po desáté večer otevřeno, byl problém, dnes není výjimkou smluvit si na desátou hodinu večer schůzku. Ale metro jezdí pořád jenom do půlnoci.
Navíc v Praze, která je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy a kde obrovské množství turistů, hlavně těch mladých a méně movitých, bydlí na okraji města, v jednoduchých hotelových domech.
V Praze, která láká turisty nočním životem.
Jazzové sály ožívají po deváté.
A správní dýdžejové škrabou svoje desky až hluboko v noci.
Ano, provozní doba metra absolutně neodpovídá realitě tohoto města a života v něm. Zkracuje večírky a kazí zábavu.
Pro srovnání: v Paříži jezdí metro do jedné hodiny v noci, v pátek a v sobotu do dvou.
V Moskvě do jedné.
V Berlíně na hlavních linkách celou noc.
A celé to má ještě jednu souvislost: Mluví-li se pořád dokola o pražské taxislužbě, o tom, jak taxikáři předražují jízdné, není náhodou alespoň dílčí cestou ke koncepčnímu řešení tohoto problému zvýšení dopravní konkurence v nočních hodinách?!
