Od narození žiju na pražském Starém Městě. Stále probíhající proměny tu logicky sledují ekonomický zřetel, tím pádem jsou vstřícné k turistům a nelítostné k obyvatelům. Poslední ranou je raketový nárůst nájemného, které v červenci v obecních bytech stouplo o 50 %, v lednu 2008 stoupne stejně tak. A potom zřejmě pořád dál, naznačenou geometrickou řadou, jako tělesná teplota běsnícího cholerika.
Za dva nebo čtyři roky bude proměna demografického obrazu téhle čtvrti úplná a dokonaná. Zůstane vykořeněný prostor s nakašírovanými fasádami a restauracemi s interiéry vytvořenými „na klíč“, denně splachovaný proudem turistů. Rezidence vytlačí činžáky, značkové obchody konečně polknou i ty poslední čistírny, prádelny a správkárny bot, které tu ještě v disentu luxusu existují. Protože už je nikdo nebude potřebovat – v jiném městě budou žít jiní lidé. Ti, kteří se tu nenarodili. Kteří si ho jako místo k životu nejspíš ani nevybrali z důvodu genia loci, ale kvůli dobré adrese, dopravní dostupnosti nebo luxusním barům. Taková malá kolonizace.
Těžko říct, co s sebou ti noví přinesou, co zasadí do staroměstských ulic. Soudě podle dosavadního průběhu nebude to nic, co by ve zdejších podmínkách mohlo doopravdy zakořenit, růst a plodit. Staré Město je zvláštní úhor. Nesnese šablonovitý import, můžete ho obdělat jen tak, že jako intuitivní zaklínači vyvoláte minulé a stvoříte jen trochu jiného Golema s povědomou tváří. Jinak to nefunguje.
Kam ale odejdeme, my původní a prastaří?
Kam můžou jít takoví bratři Čapkové? Sleduju po léta, jak zrají jako štiplavý likér, občas vyjdou ze svého kvelbu v Dlouhé, postávají před popsanými křídly dveří a mhouří oči proti slunci. Prodavačka v květinářství, kam chodívám, má manžela v kanadské rezervaci. Je mistryně Evropy v indiánských tancích a jezdívá kmen svého muže učit tancům, které tam už zapomněli… Taky jsem po léta míjela starou paní s bílými vlasy, malou jako skřítek a plnou záře. Nemoc jí klonila záda k zemi, opírala se o hůlku a pravidelně cupkala svou trasu Dlouhá – Týnský chrám – kostel svatého Havla. Když jsem ji potkala, záře padla i na mne. V posledních měsících nebyla k vidění. Zvláštní náhodou (jaké Staré Město ještě pořád umí) jsem našla její obrázek s datem úmrtí v Týnském kostele – Ludmila Chudomelová, přečetla jsem si. Kostelník říkal, že to byla slečna učitelka. No prosím! Nevěděla jsem o ní nic a stejně byla důležitou částí mého života, nositelkou tajemství. Podobná paní teď sedává v Dlouhé na lavičce, v zimě, v létě. Bivakuje tu už od ranních hodin, obklopena polštáři a taškami sedí a čte. Povídal pan Špaček od nás z autoškoly, že bydlí v blízkém pečovatelském domě, ale nelíbí se jí tam, tak tráví své dny venku. Na té lavičce. Taky protest…
My původní vymřeme, nebo odejdeme. Kvůli vysokému nájemnému, ale taky proto, že k životu potřebujeme sousedy, ne přespávače. Nelituju sebe, lituju Staré Město. Zmizí z něj i ty poslední autentické příběhy a nezůstane už nic tajemného, nic podmanivého, nic vzrušujícího.
Až půjdu já, bude to někam, kde se příběhům pořád daří, kde ještě rostou a košatí svými lidmi. Takhle žít mě po léta učilo Staré Město. Jinak to už neumím.
