S Američany v Iráku V: Hledání udavače

S Američany v Iráku V: Hledání udavače

S Američany v Iráku V: Hledání udavače

„Chceme teď být víc přátelští k místnímu obyvatelstvu,“ říká mi poručík před naší první společnou patrolou s jeho jednotkou v Iráku. „A taky děláme tak trochu rozvědku.“


Nasedáme spolu s vojáky do transportéru a vydáváme se k vratům základny. Naše jednotka je vybavena vozidly Stryker, což je taková osmikolá plechovka, prý na rozdíl od jiných vozidel velmi nesnadno průstřelná i protitankovými zbraněmi. Je vybavená dálkově ovládaným kulometem a satelitní navigací. Cílem naší „mise“ je zmapovat situaci ve vesnici Abú Graibh, která leží nedaleko stejnojmenného nechvalně proslulého vězení, a podívat se na domy, jež nedávno vylétly do povětří.
Nejdůležitějším úkolem vojáků přitom je, jak se záhy ukáže, bavit se s lidmi, a hlavně najít někoho ochotného ke spolupráci. Prostě informátora. V tomhle na první pohled mírumilovném a přátelském prostředí to nevypadá jako nereálný úkol. Skupinka vojáků vystoupí z transportérů, vydají se pod ostrým sluncem směrem k zástavbě. Zajdou do pekárny a koupí kus chleba, zastaví se na kus řeči s chlápky, co vylezli před vrata svého domu na protějším rohu. Velitel se ptá, zda je to v okolí klidné, rozdává vizitky s číslem, kam se dají volat informace. Občas se prý doopravdy někdo ozve.
Jenže tuhle přátelskou idylu vrací do reality fakt, že před i za velitelem, vojákem a tlumočníkem, kteří se baví s místními, zaklekají jednotliví členové jednotky. Zbraně mají připraveny k palbě, navzájem se pečlivě kryjí. Celá skupina postupuje jako pečlivě namazaný stroj, který je neustále připraven na útok zvenčí. Ostražitost trochu poleví, jen když hlídku pozve někdo k sobě domů.
Hlava jedné z místních rodin nabízí cigaretu, čaj a vodu. Vzápětí se ale ukáže, že pozvání nebylo úplně nezištné. Chlapík v ušmudlané galabíi (jakési dlouhé splývavé košili ke kotníkům, obvyklém oblečení v arabském světě) žádá propuštění svého synovce, který byl před pár měsíci zadržen. Podobné je to i v dalším domě, kde muž požaduje více peněz za škody způsobené americkými vojáky. Ti mu před pár měsíci poničili při zatýkáních podezřelých dveře a okna a irácká vláda mu prý nedala dost vysoké odškodné. „Já tady můžu zaznamenat škody, říci to dál, ale tohle není v mé kompetenci. Když už jste nějakou náhradu dostal, já sám to nemůžu změnit,“ říká mu přes tlumočníka velitel hlídky. Vousatý chlap se tváří rozmrzele a vzadu v betonovém domě jeho žena hlasitě pláče, aby udělala patřičný dojem.
Za chvíli se ale uklidní a vychází kolem vojáků ven. Ti se ještě snaží vousáči strčit kartičku s telefonem, na který může podávat informace. Bere si ji, ale značně nejistě. Stejně jako tlustý chlápek stojící opodál na ulici. Ten navíc rovnou tvrdí: „Nepotřebuji americké peníze.“ A to přesto, že mu velitel přes tlumočníka nabízí za dopadení hlavního, jak tady říkají „zlého chlapce“, vyfoceného na další kartičce, padesát tisíc dolarů na ruku.



Předchozí díly:
S AMERIČANY V IRÁKU IV: PROČ SE SITUACE ZLEPŠILA (Reflex online, 2. 10. 2008)
S AMERIČANY V IRÁKU III: ČEŠI V TÁDŽI (Reflex online, 1. 10. 2008)
S AMERIČANY V IRÁKU II: TLUMOČNÍK, RISKANTNÍ POVOLÁNÍ (Reflex online, 30. 9. 2008)
S AMERIČANY V IRÁKU I: PURITÁNI NA VÁLEČNÉ STEZCE (Reflex online, 29. 9. 2008)
Reportáž Marka Hudemy s fotografiemi Honzy Šibíka BRÁNA DO VÁLKY z cesty do Iráku najdete v Reflexu č. 39.